Odříkaného největší krajíc, říká se. A opravdu je to tak. Přesně podle tohoto pravidla jsem se já, milovník lesů, rozhleden a dlouhých obzorů, ocitl na pár dnů uprostřed turismem kypících Benátek. Nikoliv těch nad Jizerou, ale opravdu těch italských, „originálních“. Ale pláč a nářek ode mne nečekejte. Nelituju té zkušenosti ani trochu!
Cestujeme s manželkou zásadně bez cestovek. Za tu trochu šikovnosti při zařizování (což může zvládnout skoro každý) je nám odměnou kromě nemalých úspor především volnost na místě samotném. Nikomu tam nepatříme, jen sami sobě. A tak se stalo, na přání ženy a řízením osudu, že jsme najednou stáli u bran Benátských, s rukama v kapsách, s několikadenním časovým bonusem a s nulovou povinností „něco stihnout“. Koupili jsme si zmrzku jako na pouti (v tom tam chybu neuděláte) a ponořili se do labyrintu.
Základní plán byl jasný: Benátky jsou ostrov velký asi jako střed Prahy – tudíž je tam nemožné se ztratit. Vždycky dojdete k nějaké vodě. Buď k laguně, nebo k nějakému kanálu, nejlépe k tomu velkému…. tak pravda to opravdu je, to nepopírám, jenom ten plán jaksi nezahrnuje skutečnost, že například spousta uliček opravdu vede k vodě, ale zároveň tam končí a vy musíte pěkně capat zpátky. To je sice ze začátku jen drobná lapálie, ale časem to pěkně prodlužuje putování. A druhým limitem je pak počet mostů přes Grand Canal, ty jsou, pokud nepočítám ten nový na okraji Benátek, pouhé tři. Takže se, chca nechca, musíte se z opuštěných uliček čas od času napojit na ty hlavní tepny turistických krvinek a nechat se ve štrůdlu přepumpovat na druhý břeh. A pak se zase můžete rozlít do těch víceméně opuštěných čtvrtí a nabrat dech.
Pokud nabýváte dojem, že jsme se tam pohybovali jako ve Foglarovských Stínadlech … ne, tak docela to nebylo. Samozřejmě jsme poseděli na břehu Canale Grande (zrovna se vedle nás fotil svatební pár odněkud z Japonska nebo Číny), prošli jsme v příjemném podvečeru náměstí sv. Marca (ti snědí prodejci růží jsou vážně dost otravní) nebo přešli přes ponte di Rialto (který ovšem pod lidmi a prodejci de facto není vidět) – to prostě k tomu místu patří. Ale stejně tak nás to táhlo i někam dál, za roh, kam už davy tolik neproudily, kde byli dokonce k zahlédnutí i vzácně se vyskytující domorodci na svých pavlačích či pidizahrádkách. Překvapivě snadno tak najdete i uprostřed dne prázdnou příjemnou kavárničku, kde si dáte to jejich moc dobré (ale zabijácké) presíčko, nebo objevíte mostek, na kterém se můžete vyfotit bez rizika, že vás davy shodí na projíždějící gondoly…
Najdete samozřejmě takto i místa, která byste raději minuli, která až nahánějí ostražitost, nebo kterými musíte projít se zatajeným dechem, to je pravda. Je to ta vratná připomínka toho, že Benátky přece jen ještě nejsou Disneyland, že v tom městě žijí lidé, a není jich tam zrovna málo. Mnozí nás už při odjezdu varovali, že to město smrdí. Ano. Místy ano. Ale když vezmu v potaz ten lidský masakr v ulicích, tak je vlastně zázrak, že tak málo. Že se potápějí tak pomalu…
Věnovali jsme Benátkám celé dva dny. Ušli jsme zhruba dvacet kilometrů kamennými uličkami, ochutnali pizzy, bagety, kafíčka, zmrzliny… a i když jsme zdaleka neprošli všechno ( a nenavštívili okolní ostrovy) řekli jsme třetí den dost. Už nebylo proč se znovu vydat do dalších podobných čtvrtí, hledat v nepřesných mapách a vidět stále si podobnější výjevy. Oči, hlavy i foťáky už byly plné. Jak tvrdím na začátku, nelituju té cesty, mám ještě o mnohém co přemýšlet, ale do toho města se už asi nevrátím. Arrivederci Venezia.
