Tak se mi zase po tom věčném vysedávání u počítače, v letadlech, v divadlech a já nevím kde ještě…. zachtělo alespoň na chvíli vypadnout někam, kde nepulzuje civilizace, kde je louka a les a ještě navíc, kde to neznám a mohu pro sebe objevit. Ale kam? Kam? Kam, když to mám ve svém okolí očima provrtané jako ementál… a pak přece … při bloudění mapou … cvrnklo mi do oka jedno nedaleké údolí. Polevsko. Tam jsem dlouho nebyl.
Údolí Polevska leží pěkně stranou od všech hlavních tras, někde mezi Novým Borem a Českou Kamenicí. Je to úžasně uklidňující místo už samo o sobě, ale digitální mapa navíc prozradila, že se tam zrodila jakási naučná stezka. Pěkně v obci začínající, do kruhu se vinoucí, dlouhá asi tak na necelou hodinku chůze … co chůze! … takové pocouráníčko krásné … no prostě ideální pro to, co jsem hledal. A jak bylo v mapě zakresleno, tak se i stalo.
Cesta je to vážně pohodlná, vedoucí především po lučních stráních nad Polevskem tak, že kromě přírody samotné si člověk užije i krásné výhledy, především směrem na Klíč a v ty strany. A že je to stezka naučná, dozvíte se ještě cestou leccos užitečného o místních stromech. Věci jsou to zdánlivě triviální, doplněné krátkým příběhem a pověstmi, ale i dospělý člověk při čtení těch zpráviček cítí, jak se mu v hlavě oprašuje ten hluboko zapadlý přírodopis … prospěšné je to pro ducha. Navíc (viz hlavní foto) ty pověsti se s naivní poetikou někdy moc nemažou. A to je dobře. Trasa je značená svými zvláštními ukazateli, které se v závěru okruhu sice trochu ztrácí, ale Polevsko je v tak přehledném místě, že pořád vidíte věž jeho kostela, a tam nedaleko to všechno začíná i končí.
