Krásný zářijový víkend mne a mé přátele zastihl v uralských horách. Dojet tam z Ekaterinburgu je sice trochu náročné, 450 kilometrů jsme překonali za 7 hodin, proplétajíce se zácpami při výjezdu z města, i zástupy krav, ovcí a prasat v baškirských vesnicích. Pozdě večer jsme dorazili do Ťuluku, rozlehlé vsi pod horami, a ocitli jsme se v 19. století. Staré chalupy lemují širokou prašnou cestu a po ní se pohybují vehikly neodhadnutelného stáří a určení, obrovští černí kozlové ožírají, co zbylo po létě z kdysi zelených keřů, a neustále mečí.
V chalupách není vodovod, kuchyně s pecí jsou ústřední místností, a na suchý záchod musíš do dvora. Stojíš v něm, jinak to nelze, v zimě při třicetistupňových mrazech je to ovšem zdraví nebezpečné. Ve dvoře má ovšem každá chalupa i svoji baňu, což je místo sloužící očistě a nahrazující tak koupelnu, která v domech není. Do jedné bani jsme nahlédli. Stařena nanosila na vahadlech na ramenou vědra s vodou, roztopila pec, a asi po hodině se celý dřevěný domek vyhřál na sto stupňů. Její synové shodili oblečení, vběhli dovnitř, ve vedru se mlátili březovými větvemi = věnikami, a pak vybíhali ven a polévali se vodou z věder. Tak to dělají v Rusku prakticky všichni, aspoň na Urale a v jiných drsných oblastech. Občanka nás sice lákala, abychom u ní přespali, ale já, pamětliv informací z četby klasické literatury (Ivan Olbracht, Nikola Šuhaj loupežník, a v něm vyprávění o tom, jak chlupatá čarodějnice chtěla zbojníka oženit se svou ošklivou dcerou a jaký vzala za toto svoje snažení hrůzný konec), jsem zdvořile odmítl.
Měli jsme zajištěny noclehy v turistické chatě Iremel na konci obce. Rozbitá cesta k ní nikdy nebyla silnicí, určitě včak navozovala větší pocit pohybu v přírodě než asfaltka v Kyjovském údolí. Pobyt v chatě byl velice příjemný. V západní Evropě by hned hovořili o ekoturistice a návratu k přírodě a považovali by to za jeden z vrcholů cestování v příslušném regionu. Chata byla dřevěná, čistě jednoduché pokoje byly opatřeny malými okny, za nimiž se procházely krávy, požíraly trávu a bučely. Teplá voda i sprchy byly ve společné, ale dobře zařízené koupelně a jídlo se podávalo v jídelně u dlouhých a bytelných dřevěných stolů, o kterých by jinde v Evropě opět mluvili jako o ekologických, podnikatelé by u nich seděli se svými rodinami a libovali si, jak tráví přírodně dovolenou. Hospodář podává ovesnou nebo pšeničnou kaši, lívance se zahuštěnou smetanou, ovčí sýr a čaj nebo čerstvě nadojené mléko.
Tady odbočím. Vše to bylo velmi chutné, ale ne čerstvě nadojené mléko = to nepiju od dětství, pamatuji si na strašlivou noc po jeho vypití kdesi na statku u selky v Martinovicích v Českém ráji. Později to ještě korunovala moje maminka, když mi důraznou češtinou vnucovala mléko (naštěstí již z prodejny): “Jir-ko, vem si mlé-ko!”. Snažila se, abych se jeho pitím spravil, a tím ještě zhoršila můj vztah k němu. Nutno přiznat, že ovšem užívání zakysaných mléčných výrobků, které mi chutnají výtečně, v pozdějším věku pozitivně ovlivnilo můj svalový rozvoj.
Ráno jsme vyrazili na túru na horu Velký Iremel. Cesta stoupala od chaty ve výši 700 m n. m. listnatým lesem širokou cestou plnou bláta a kamení. Tudy terenní auta a malé autobusy zkracují některým turistům nástup do hor, cestu ovšem ničí a bahno nikdy nevysychá. Po 5 kilometrech jsem ovšem vstoupili na horskou stezku, označenou červenými praporky pověšenými na větvích. Výstup byl dlouhý a mírný, postupně se otevřely nádherné výhledy: Unikátní štíhlé smrky se rozestoupily a v jejich temném pozadí se rozzářily žlutě a oranžově malé tundrovité břízy. Místy chůze rašeliništěm, rozsáhlá plošina ve výši asi 1200 m n. m. je najednou bezlesá, překvapivě rovná a nad ní se zvedají vrcholy prastarého pohoří, napohled připomínající Krkonoše, ty jsou ale proti Uralu geologicky dítětem: uralské hory jou nakupeny z obrovských kamenů, které velkými splazy i “kamennými řekami” stékají do nižších poloh a běda, pokud poutník odbočí v lese ze stezky. Po pár metrech zjistíš, že balvanitý prales je neschůdný, zlámal by sis nohy.
Výstup na vrcholovou plošinu je strastiplný. “Svatá hora” přitahovala okolní lid odedávna. Podle starých legend vyšli z útrob hory kdysi zástupci národů, které se rozešly po celé Eurasii a osídlily ji.
Na vrcholových skalách z výše 1582 m n. m. jsme se rozhlíželi na okolní nekončící řetězce hor. Zuratkul, Nurguš, Jamantau, v dáli roviny Baškirie, totální pustina, bez příbytku, rozcestníku, jediné značky. Za ohromným balvanem seděla krásná baškirská dívka, v nejlepším možném outdoorovém oblečení, a se zavřenýma očima zpívala táhlé monotonní písně, které jistě vyprávěly o dobrovolném svazku Baškirie s Ruskem, který trvá už od roku 1457, jak vyprávějí četné poutače na obrovsky přetížené dálkové silnici M5 vedoucí z Moskvy přes Ufu do Čeljabinsku, která jako jediná komunikace výrazně zkracuje průstup horami Jižního Uralu.
P.S.
Musím přiznat, že maminka mne sice odradila od pití mléka, ale byla výbornou češtinářkou. Cit k jazyku jsem po ní převzal a to platí dodnes: Všiml jsem si během své dlouhé životní praxe u několika vážených mužů, kteří se považovali za dokonalé bohemisty, že velmi pokulhávali zejména v přechodnících a interpunkci. Jejich chyby (samozřejmě prakticky nepostřehnutelné) jsem v duchu opravoval, ale nahlas jsem jejich pocit dokonalosti nenabourával. A tak vám aspoň dnes mohu sdělovat ve své milé mateřštině ruské zážitky, maje tak dobrý pocit aspoň nějakého spojení se svou vzdálenou vlastí.
Jiří Rak
