Pomník generální stávky roku 1920 v Hodoníně

V Hodoníně u křižovatky ulic Národní třída, Štefánikova a Velkomoravská na malém náměstíčku stojí pomník generální stávky roku 1920.

Pomník je kulturní památkou:

Pomník generální stávky vytvořený akademickým sochařem Vladimírem Koštovalem, připomínající stávkovou vlnu, která proběhla roku 1920 uvnitř sociálně demokratické strany, je hodnotným monumentální sochařským dílem se vztahem k dějinám Hodonína.

Mezi 10. – 17. prosincem 1920 se v Hodoníně konala generální stávka, v níž se dělnictvo pokusilo o silové převzetí moci. Bylo vyhlášeno stanné právo a povolána armáda. Při potlačování stávky bylo zastřeleno 14 dělníků.

Pomník stál původně na hlavním náměstí (dnes Masarykovo), dějišti manifestace. V roce 2003 byl transferován do sídliště Bažantnice. V současné době je osazen na nároží ulic Národní a Štefánikovy.

Na hranolové soklu na pětiúhelníkovém půdorysu v horní části se kónicky zužujícím nízká podnož respektující tvar soklu. Na ní v trojúhelníkové kompozici umístěny stojící postavy dvou mužů a mladé ženy. Muž stojící v popředí mírně nakročen, ruce podél těla sevřeny v pěst. Muž stojící za ním drží v rukou pušku. Muži oděni do městských šatů dělníků, mladá žena oděna ve všedním lidovém kroji. Na podstavci nápis: NA PAMĚT / PROSINCOVÉ STÁVKY / 1920.

Pomník se sochou od akademického sochaře Vladimíra Koštovala je hodnotnou sochařskou prací vytvořenou v době socialistického realismu vztahující se ke starší události významově spojené s městem Hodonínem.

Sochařská evidence:

Název: Pomník dělnického hnutí
Autor díla: Vladimír Koštoval (1926–1985)
Situováno na exponovaném místě křižovatky několika komunikací, diagonálně naproti budově bývalého ONV (dnes Městského úřadu).
Výška: 270 cm
Šířka: 200 cm
Hloubka: 190 cm
(Rozměry odhadnuty)
Sokl: v. 202 cm
Datace osazení: 1965
Datace návrhu: 1960
Datace realizace: 1961
Materiál: bronz
Sousoší podle umělcova návrhu odlily Závody umělecké výroby (ZUKOV). Autorství dosvědčují signatury: „V. KOŠTOVAL 1965“ a „LIL ZUKOV“.

Město uvádí:

Pomník prosincové generální stávky 1920 vévodící hlavní hodonínské křižovatce byl zhotovený podle návrhu Vladimíra Koštovala (16. září 1926 Dubňany – 11. září 1985 Praha; pedagog pražské AVU, člen SVU Mánes) a odhalen byl 12. dubna 1965. Připomíná desetidenní dramatické události, k nimž vedly velmi špatné hospodářské poměry obyvatelstva po válce, zejména bytová nouze, nízké mzdy a špatné zásobování.

Bezprostředním podnětem se však stal svár o budovu Lidového domu v Praze, jímž vyvrcholil střet pravicové a levicové frakce uvnitř sociální demokracie. Jakmile Lidový dům vyklidili a obsadili policisté a četníci, vyzval výkonný výbor Československé sociálně demokratické strany dělnické (levice) k zahájení generální stávky a dělníky k obraně Lidového domu.

Jedním z center stávky se stal právě Hodonín, kde pohnuté události začaly 11. prosince 1920. Organizátoři vedení poslancem Tomášem Koutným původně chtěli zůstat v mezích stávky a vyhnout se excesům a ozbrojeným střetům s četníky a vojáky. Proto se také při jejím oznámení 11. prosince Koutný starostovi města Eduardu Krajíčkovi zaručil, že nebude narušen zákon a pořádek.

Po schůzi dělnických důvěrníků v Brně však v Hodoníně o dva dny později došlo k radikálnímu obratu. Skupiny dělníků zde začaly obsazovat nádraží, pošty a okresní hejtmanství, a pokusily se zmocnit i četnické stanice a získat přitom zbraně.

Poslanec Koutný si později uvědomil izolovanost a nesmyslnost akce a začal vyjednávat s hejtmanem, že pokud nezasáhne vojsko, budou dělnické oddíly z obsazených úřadů staženy. Dostal se však do sporu s radikálnějšími vůdci stávky a situace se vymkla z rukou. Vládu převzal rozvášněný dav, jehož část tvořila i rabující spodina, který pak za pomoci ukradených zbraní napadl četníky a asistenční oddíl 7. jezdeckého pluku. Vojáci nekladli odpor a nepadl ani žádný výstřel. To proto, že nikdo z nich nebyl zraněn a podle předpisů v takovém případě nesměly být střelné zbraně použity.

Pravděpodobně z pošty se také podařilo odeslat zprávu o událostech v Hodoníně, kam byl vyslán hraničářský prapor z Mikulova, posílený místní posádkou jezdeckého pluku. Během ozbrojených potyček, které následovaly, bylo zraněno pět vojáků a tři civilisté.

Vojáci a četníci postupně zpětně obsazovali úřady a hledali odňaté zbraně. Dne 14. prosince bylo na území hodonínského okresu vyhlášeno stanné právo – zákaz vycházení po 18. hodině. Povoláni byli další vojáci a četníci, přičemž účastníci vzpoury byli zatýkáni. Tento osud stihl celkem 73 osob, které byly odsouzeny k trestům vězení od 18 měsíců do 2,5 roku. Občané pak byli vyzváni, aby na četnickou stanici vrátili zbraně. Městské zastupitelstvo přijalo a publikovalo v tisku následující rezoluci:

„Odsuzujeme násilí a veškeré protistátní skutky, které se v posledních dnech v Hodoníně udály, a prohlašujeme, že stojíme neochvějně za čs. republikou a její ústavou a za vybudovatelem jejím T. G. Masarykem a odmítáme snahy, které směřují k násilnému převratu ve státě, působí všeobecný rozvrat a vedou ke ztrátě naší samostatnosti. Prohlašujeme, že chceme každý v okruhu své působnosti využíti svého vlivu, aby k uklidnění mysli v obyvatelstvu a k normálním poměrům v městě co nejdříve došlo, aby to bylo k prospěchu a blahu, jak našeho města Hodonína, tak celé naší republiky.“

Kvůli nezvládnutí situace ze strany správy města bylo výnosem zemské správy politické rozpuštěno zastupitelstvo a ve městě ustanoven vládní komisař. Hlavní vůdci vzpoury byli odsouzeni k několikaletým trestům těžkého žaláře, ale prezident T. G. Masaryk dne 13. února 1922 udělil všem účastníkům prosincové stávky amnestii.

Zvláštní je, že nejradikálnější vůdci vzpoury se později dali na opačnou stranu, jen poslanec Tomáš Koutný vstoupil do KSČ a patřil k její radikální části.

Pro T. G. Masaryka byly prosincové události v Hodoníně velkým zklamáním a patrně to byl také jeden z důvodů, proč až do roku 1924 odkládal návštěvu svého rodiště, ačkoli tam byl opakovaně zván. V případě jeho očekávané přítomnosti na Krajinské hospodářské a národopisné výstavě roku 1922 dokonce pořadatelé marně prodlužovali její trvání.

Na druhé straně prezidentova neplánovaná zastávka v Hodoníně v roce 1921, milost udělená vůdcům prosincové stávky v Hodoníně a slova pronesená při uvítání v roce 1924 před radnicí svědčí o jistém pochopení pro zdejší sociální neklid vyvolaný neutěšenými sociálními poměry.

Zatímco pro prezidenta Masaryka prosincové události roku 1920 v Hodoníně znamenaly rozčarování, komunistický režim je zneužil k propagandě třídního boje. Oba hodonínské pomníky, Masarykův i prosincové stávky, jsou památkami reprezentujícími rozdílné ideové póly a zároveň jsou i mementy před ideologizací dějinného výkladu událostí.