Hrad Děvín (u Hamru na Jezeře)

Nedaleko obce Hamr na Jezeře, která se znovu stává letoviskem, se nachází rozsáhlé zříceniny hradu Děvína na stejnojmenném vrchu (výška podle různých pramenů kolísá od 425 do 435 m n. m.).

Z obce ke hradu vede červená turistická značka, která pak dále pokračuje přes Chrastenský vodopád do Osečné. Kuželovitý kopec vystupuje více než 100 metrů nad okolní krajinu, jeho severní svah příkře spadá téměř ke břehu Hamerského rybníka. Areál zříceniny je obrovský, pokaždé, když už si myslíte, že jste došli na konec, otevře se před vámi další prostor, plný zbytků zdí a staveb. Hlavnímu nádvoří dominuje mříží uzavřená studna, označená jako hnízdiště netopýrů. Další zamřížovaný prostor se nachází pod základy hradu, jde o rozvětvenou podzemí štolu, objevenou při zdejších průzkumech (mj. Severočeským museem roku 1971) – těžila se v ní železná ruda pro zdejší pece. Právě těžba železné rudy i užití měkkého pískovce jako stavebního materiálu podle mnoha pramenů znemožňují přesnou rekonstrukci architektonické podoby hradu a jeho stavební vývoj.

Slovanské jméno hradu svádí k domněnce, že tu snad stávalo dřevěné hradiště ještě před 13. stoletím, domněnka ale není nijak potvrzena. Prokazatelné zmínky o existenci hradu pochází z již zmíněného 13. století. Hrad na území rodu Markvarticů (pravděpodobně oni byli před r. 1250 zakladateli hradu) byl v majetku krále Přemysla Otakara II. (1253 – 1278) a sloužil k ochraně staré obchodní cesty na sever do Lužice. Další panovník Václav II. jej postoupil roku 1283 Janovi z Michalovic a od něj jej získal vyšehradský probošt Jan.

Dostavbu dříve královského hradu zajistili pozdější vlastníci z rodu Vartenberků (potomci původních zakladatelů) ve 14. století. Ti jej drželi do roku 1516. Hrad spolu s nedalekou Stráží, Ralskem, Zákupy i vzdálenějším Tolštejnem tvořil děvínské panství, k němuž kromě okolních vesnic trvale patřilo i městečko Osečná a alespoň část Mimoně.

Mimořádně významná úloha Vartenberků v dějinách českého státu vytvářela příznivé podmínky pro rozkvět všech jejich hradů, i když Děvín stál poněkud ve stínu Ralska a Stráže. Příslušnost k panství Vartenberků výrazně poznamenala osudy Děvína zejména v 15. století. V dobách husitských válek sice k obléhání hradu nedošlo, třebaže jeho tehdejší držitel Petr z Vartenberka patřil k předním stoupencům císaře Zikmunda, ale útok přišel o málo později, za války Vartenberského rodu s lužickými městy. Z odvetného vpádu Lužičanů do Čech v r. 1444 byl Děvín obležen, ale dobýt ho se nepodařilo. Zpustošeny a vypáleny byly jenom vesnice náležející k hradu.

Od počátku 16. století se Vartenberské državy v této oblasti začaly drobit a přecházet do cizích rukou. Po Stráži, kterou koupili v r. 1504 Hiršpergárové, prodal r. 1516 Jan z Vartenberka hrad Děvín Biberštejnům, za jejichž vlády sídlil na hradě zpravidla jenom hejtman. Ač význam hradu klesal, i za panování Biberštejnů (renesanční) stavební úpravy na hradu pokračovaly, což dosvědčovaly pozůstatky sgrafit na omítce, patrné ještě na počátku 20. století.

Ale již v posledních desetiletích 16. století nutily finanční potíže Karla z Biberštejna k postupnému rozprodávání vesnic děvínského panství. Jejich podstatná část, soustředěná kolem městečka Mimoně, se stala jádrem nového zboží, jež svým významem brzy Děvín převýšilo. Protože Karlův syn Adam z Biberštejna zůstal bez potomků, došlo po jeho smrti na počátku 17. století mezi příbuznými ke sporům o dědické podíly, které nakonec r. 1604 skoupil Jan Mylner z Mylhauzu, pán na Mimoni.

Pobělohorské konfiskace postihly také rodinu Mylhauzů. Janu Mylnerovi z Mylhauzu, který po porážce stavovského odboje ujel ze země, byly r. 1621 konfiskovány všechny statky. Mimoň a Děvín, k němuž tehdy patřila ves Hamr a později zaniklé osady Novina, Černá Novina, Medný, Ostrov a Palohlavy, připadly nejprve jako císařská zástava potom dědičně Janu Hofmanovi z Zeidleru, protestantu saského původu. Ten však ztratil císařkou přízeň, jakmile v r. 1631 vpadl saský kurfiřt do Čech. Proto zasáhla o dva roky později znovu konfiskační komise a panství získal Albrecht z Valdštejna. Ale v r. 1634 byl vévoda frýdlantský zavražděn a v krátké době se již potřetí konfiskované mimoňské a děvínské zboží vrátilo do rukou Zeidlerů. Když je od nich v r. 1651 koupil Jan Putz z Adlerthurnu, přešlo trvale centrum správy panství i sídlo vrchnosti z Děvína na zámek v Mimoni. V kupní smlouvě, ani o tři roky později v berní rule, se dokonce hrad Děvín vůbec nepřipomíná, takže lze předpokládat, že byl neobývaný, ne-li pobořený (podle některých pramenů se o to postarali roku 1645 Švédové). Neudržované budovy pustly a odvoz kamene na stavbu domů v blízkém Hamru dílo zkázy dokončil.

Celková dispozice hradu, daná terénem a obrannými potřebami, byla zřejmě dovršena ve 14. století a pak se již měnila jen málo. Hrad neměl příkopy, protože byl chráněn samotnou polohou na vrcholu kopce s příkrými srázy. Předhradí pod ním bylo ze dřeva, cesta z něj podél hradby vedla do druhého, horního předhradí zbudovaného z kamene. Do vlastního hradu, chráněného baštami, se vcházelo třetí bránou. Střední část hradu převyšuje jihozápadní a severovýchodní ostrožny o 4-8 metrů.

Na vrcholu blízkého Hamerského Špičáku stávalo zhruba v 15. století dodnes patrné předsunuté předhradí.

Vlastní hrad, umístěný na vyšší části elipsovité plošiny, tvořila hranolová věž připojenou budovou paláce, které uzavíraly nejširší jihozápadní stranu protáhlého nádvoří, chráněného z ostatních stran srázem a vysokými hradbami. Hluboká studna na nádvoří zajišťovala zásobu vody pro případ obléhání. Vstup do horního hradu byl možný pouze branou ve věži z níže položeného předhradí. Toto rozsáhlé prostranství tvaru trojúhelníka, jehož jednu stranu tvořil palác s věží, bylo opět z obou dalších stran opevněno hradbami nad svahem. V nejužším místě tvořily hradby parkán, zabezpečený ještě válcovou strážní vížkou stojící mimo. Jediná přístupová cesta do předhradí vedla na jihovýchodě pod hradbami hlavního nádvoří a v místech paláce byla uzavřena dvěma branami. K její ochraně sloužila hranolová bašta, vystupující z hradební zdi, a skalní výstupek na severozápadním cípu hřebene, upravený v plošinku s cimbuřím vytesaným do pískovce. Podrobný popis stavební historie a účelu dochovaných staveb lze nalézt v knize Hrady okresu Česká Lípa autorů Františka Gabriela a Jaroslava Panáčka (strany 61 až 64 + zmíněné opevnění na Hamerské Špičáku na stranách 65 a 66).