Úplně jsem zapomněl ochutnat, jestli je voda v Baltu slaná. Tedy…. ona určitě slaná je, ale jak moc? To právě teď nevím. Říká se, že to nestojí za nic a že ve srovnání se Středozemním mořem je to vlastně nic … ale to teď nemohu potvrdit ani vyvrátit.
Nějak se na tenhle test nedostalo. V jediném chladnějším týdnu loňského léta na koupání jaksi nedošlo a při brouzdání v hloubce po kolena a naivním hledání toho velkého jantaru (který by třeba uhradil tu dovolenou) taky ta myšlenka nepřišla. Ale na opravdu slanou vodu došlo, a na místě, kde bych to vlastně moc nečekal.
Představte si, že stojíte nedaleko přístavu v polském Kolobřehu. Z jedné strany slyšíte šumění moře – je to tedy ten ne moc slaný Balt, a před vámi je řeka Parseta, v jejímž ústí přístav leží. Voda v řece je samosebou sladká, to dá rozum. Až potud všechno sedí. A teď si v té řece představte ostrov, velký dejme tomu jako Střelecký v Praze, nebo i větší … no a právě na tomto ostrově vyvěrá pramen slaný tak, že by to člověku utrhlo ledvinu. Geologové by pro to měli určitě nějaké mazané vysvětlení, ale uznejte, že podivné to trochu je.
Ten pramen tam vytéká už staletí a platí za takové poutní místo. Voda z něj se sice opravdu pít nedá, to nejsou žádné Karlovy Vary, ale lidí s kanystříkama tu korzuje dost. Prý je dobrá jako koupel na klouby. To ovšem znamená, že vám jedna petka nestačí. Takže tu vzniká takový začarovaný kruh, kdy nemocí zmoření staříci si načepují řádku desetilitrových kanystrů a pak na ně zoufale hledí, protože autem nelze zajet až ku prameni a jejich zdraví jim už nedovolí to odvláčet pryč. Takže ta léčivá voda, co tam teče tak zadarmo, je nakonec odvezena někým mladším z rodiny, který po zoufalém telefonátu všeho nechal, skočil do dalšího auta, naložil kanystry i stařečky … inu nekupte to. Příroda někdy bývá pěkně potměšilá.
