Mám slabost pro ryby. Spocívám jakoukoliv rybu, kterou mi kdo předloží, od malinké olejovky až po kus kapitálního tuňáka. Jen velrybu jsem ještě neměl, ale to stejně není ryba, a tak jí nechám plavat.
Samozřejmě že nic nemám proti sladkovodním rybám. Ale když člověk jako já vyrazí do země, která má své moře (a to je většina – ó jak jsme ochuzeni!), nemůže to skončit jinak, než mořskou rybou na talíři, … nebo rybou v housce … nebo alespoň jen tak v papíru … prostě nějak. Polsko samozřejmě v tomhle není výjimkou.
Celou cestu na sever jsem se v tomhle ohledu choval slušně a nechával si svou vášeň až na pobřeží. A tam, když už konečně má nastat ta chvíle a když hlad už ťuká na ledví, … tak chodíte od stánku ke stánku, oči vám přeskakují z jednoho druhu na druhý, luštíte, co že je to za dobroty a NEVÍTE! … odkud byste začali. Nakonec dojdete hladoví na konec přímořské kolonády a u posledního stánku přivřete oči … a prstem ukážete na cokoliv.
Pochutina, kterou jsme nakonec se ženou vybrali se jmenovala podezřele – slimaki – ale šneci to evidentně nebyli. Byli to proužky nakládaného masa asi z lososa umně zatočené do koleček, uprostřed vyplněné sušenou švestkou, taky v něčem dobrém naloženou. Vlastně to vypadalo jako koláček sladkého pečiva (viz foto). Vzali jsme na zkoušku dva kousky na osobu a hladoví našli první volnou lavičku v parku. A ochutnali. A překvapeně zírali na sebe. A zase ochutnali. … A s prominutím žrali! Bylo to čerstvé, šťavnaté, úžasné a navíc ty dva kousky pro jednoho znamenali sytost na půl dne. To vše za pár zlotých. Bylo to tak silné, že jsme večer cestou na pokoj ještě nakoupili jednu dávku a po římsku lukulsky hodovali válejíce se v postelích. No hanba!
Kromě restaurací a stánků s nakládanými rybami jsou tu ještě na mnoha místech k nalezení udírny. To je taky moc pěkná věc. Kdy se taky obyčejný český smrtelník dostane k čerstvě vyuzené rybce, že? (o těch našich makrelách, ze kterých nám už babičky dělaly pomazánky, raději pomlčíme…) Takže to se muselo také vyzkoušet. Nebudu lhát, že už mi vypadlo z paměti, co jsem to vlastně měl za druh. Nabízejí jich asi tak do deseti a musím říct, že to není špatné. Má to jen tu jedinou vadu, že než tu horkou rybku rozděláte, oberete a vyzobete všechny kousíčky masa, už zase můžete jít do fronty na další. Takže – spíš jako chuťovka po jídle.