Jaro na sebe nechává dlouho čekat. Sníh pokrývá severní svahy uralských hor ještě koncem dubna.
Po rozbité silnici se jede do Polevského přes hodinu (50 km). Město Polevskoj vzniklo jako všechna města na středním Urale v 18. století kolem tehdejšího závodu na zpracování rud. Říkalo se jim zavody – pevnosti: kolem továrny postupně vyrůstalo sídlo s domy pro dělníky i podnikatele a bylo obehnáno hradbami, aby se mohlo bránit útokům okolních národu nespokojených s postupným obsazováním ruskými lidmi.
Polevskoj (slyšíte: stejné jméno jako obec Polevsko a Polevský hřeben 4000 km západně u Nového Boru!) dodnes nezapře tajemnou krásu industriální výstavby se šlechtickými domy v rámci dnes již historických továrních objektů – vše je ovšem tak neuvěřitelně omšelé, včetně okolostojících paneláků 70. a 80. let 20. století, neupravených dřevěných domků na okrajích města, že s úlevou vydechnete, když najdete silnici vycházející z města 5 km západně k Azov-hoře.
I to je bez GPS téměř nadlidský úkol, ale podařilo se.
Několik aut je zaparkováno v bahně u silnice, odkud vychází rozježděná cesta k vrcholu. Břízy a borovice zde na hranici Asie a Evropy jsou mohutnější než nám známé ze střední Evropy, okolní krajina poněkud připomíná brdské lesy. Krajina je ovšem rusky široká a smutná. Ze skal na temeni Azov-hory v jasném počasí je vidět lesnatou, mírně zvlněnou, donekonečna se táhnoucí oblast středního Uralu, mohutné hory lze tušit jen v oparu na jihu a severu.
Skalní průchod na Azov-hoře je vyzdoben lidovým vyobrazením „děvky Azovky“, jež zde hlídá podle pověsti zlato nashromážděné dávnými tajemnými obyvateli okolních lesů. Je ovšem navěky prokletá: získala i veškeré bohatství jednoho starce z Polevského pod rouškou předstírané lásky. Pak jej opustila, ožebračený staroch se oběsil a nehodnou děvu zaklela Paní Měděné hory, vládkyně všech zásob kovu a drahých kamenů na Urale do doby, než někdo tyto poklady v divokých skalách na vrcholové plošině najde. Zatím se nikdo takový nenašel. Asi se neví, kdy je ta správná doba. Mně se to také nepodařilo.
Tuto a další pověsti z Uralu sepsal nejznámější spisovatel oblasti Bažov. Pověsti patří k literárnímu odkazu této části Ruska, přestože byly vydány převážně až ve třicátých letech minulého století. Bažov je dnes pro všechny Uralce pojmem.
Cestou do Ekaterinburgu míjíme sloup oznamující hranici dvou světadílů, Evropy a Asie. Hustě sněží. Do rána prvního května napadne ve městě 15 cm sněhu. Toulky údolím nejkrásnější uralské řeky Čusovoj i výstupy do hor jsou stále velmi daleko. I jejich čas však během krátkého uralského léta přijde.
Jiří Rak
