Tehdy jsem zavítal do bludiště Tkalcovských a Soudcovských roklí na německé straně za Pravčickou bránou poprvé. Bylo předjaří, v roklích ležely ještě místy spousty mokrého sněhu, ale na skalních hřebenech Thorwaldských stěn a Jortanshornu už bylo sucho a teplo.
Staré turistické stezky byly tehdy ještě dobře patrné. Vytesané schůdky a zbytky zábradlí dokazovaly, že zde před mnoha desetiletími vedly promenádní trasy podobně jako ve skalách Schrammsteine a Affensteine na druhé straně Winterbergu.
Ticho a velebno bylo nad skalními doly. Od úžasné jeskyně Webergrotte stoupala skalní cesta vzhůru na hřeben. Nechtělo se ani věřit, že Pravčická brána je vzdálena odtud pouhé dva kilometry. Ve spleti roklí nikdo neočekává, že vysoko nad ním je hraniční stezka, z níž se otevírá neomezený výhled k jihu do nitra Čech.
A přece tomu tak je: Nejkrásnější úsek česko-německé hranice je plný kontrastů. Ztratil za tu dobu něco na svém půvabu. Staré stezky jsou zapomenuty, zaneseny a s ohledem na ochranu přírody je tu dnes návštěvník nevítaným vetřelcem.
Tehdy jsem se napříč skalami dostal až do staré osady Zeughaus, skryté v hluboce zaříznutém údolí Velký Zschand. Současná zahradní restaurace u historického domu ze 17. století ještě neexistovala. Osadu zato hyzdil mohutný objekt, zotavovna východoněmeckých odborů, dnes již snesená.
Nocleh jsem našel u hajného Steinera, s kterým jsem se pak ještě několikrát setkal. Jeden z největších znalců zadních skal. Pozdě večer do hájovny vstoupil příslušník východoněmecké policie v kožené uniformě. Zkontroloval můj pas, v pozoru zasalutoval a zmizel ve tmě.
V noci dupot kolem domu, okénkem jsem pozoroval několik statných kanců.
Velmi jasné ráno, vystoupil jsem na Teichstein, Rybničný kámen, jeden z nejlepších vyhlídkových bodů v oblasti Křinice. Nad cáry ranních mlh plul jako koráb útes Zadního Loupežného hradu, Wintersteinu. Stěny Malého Winterbergu byly ozářeny ranním sluncem. Nikdy později jsem již tento obraz takto nezažil.
Ten den jsem prošel ještě k mohutné dvojité skalní bráně Kleinstein, připomínající obrovský portál gotické katedrály. Už za setmění mne pomalu vezl prázdný vagon staré tramvaje v údolí Křinice do Bad Schandau. Hranatý vůz z počátku 20. století zde sloužil ještě dříve než současné tramvaje poválečné éry.
Skalní krajina pod Velkým Winterbergem, nejkrásnější horou, se ponořila do tmy. Saské Švýcarsko, hojně navštěvované i za NDR, bylo ten předjarní den před více než 40 lety výjimečně turisty zapomenuto.
Polovina života, dávno zapomenuté sny. A přece – obrazy z první návštěvy oněch míst nelze nikdy zapomenout. Ale i dnes je kam se vracet – ve správných chvílích lze zastihnout horu i skály bez lidí. Jiný svět. Krajina, stíny a světlo. Neznámé příběhy, zapomenuté kostelní stezky a zapomenutí obyvatelé. Tajemství. Březnová noc.
Jiří Rak
