Hrad Himlštejn

Hrad Himlštejn u Stráže nad Ohří byl postaven ve 14. století na čedičové Nebeské skále (údaje se pohybují v rozmezí od 633 do 638 m n. m.), proto se mu občas říká Nebesa. Z obce k němu vede zelená turistická značka a od roku 1958 je chráněn jako kulturní památka České republiky.

Sice o sobě dodnes hovořím jako o přeučeném západočechovi, nicméně nutno přiznat, že do kolonky místo narození vepisuji Chomutov. Takže kromě lázeňského trojúhelníku (a později Stříbrska a Tachovska) jsem se velmi často pohyboval v obasti, která nese označení severozápad (již dávno před tím, než tohle slovo zpopularizoval ROP). Sice jsem nikdy nejezdil na kole, ani v životě neseděl v lodičce, ale kolem Ohře mezi Karlovými Vary a cca Kadaní jsem trávil dost času, ať už ve vlaku do zmíněného Chomutova za prarodiči, nebo pěšky při toulkách po zdejších pamětihodnostech. Mezi ně určitě patří celá šňůra hradních zřícenin, nasetých tak hustě, že je z jednoho nádvoří takřka vidět na druhé… Právě Himlštejn mi ale unikl, poprvé jsem vystoupal na Nebesa až na podzim v roce 2014 a letos na jaře 2016 si cestu zopakoval.

Vlakové nádraží je na druhé straně řeky, ale vedou od něho hned tři turistické značky. Autobus staví u mostu, u kterého začíná výstup vzhůru. Auto můžete nechat buď kousek od mostu u restaurace, nebo pár kroků ušetřit a silničkou k osadě Peklo vyjet až k areálu, kde lze zaparkovat takřka u odbočky turistické značky ze silnice. Prý jde o někdejší ovčín a bývalý thunovský hospodářský dvůr.

Cesta zpočátku nevypadá tak hrozně, ale s přibývajícími metry přituhuje. Převýšení je sice dost značné, ale daleko horší je „kvalita“ cesty. Popadané stromy, kamení, po kterém se jde blbě i za sucha, natož za mírného deště… Zdá se to takřka nekonečné – a pak najednou loučka, kolem dokola ohradník a zmatek. Je třeba so dát velký pozor, kudy dál. Letos byl ohradník poničený a nefunkční, takže jsem nemusel dělat tak vysoké kroky. Pokud máte oči jako ostříž, povšimnete si odbočky hned na kraji, která vás zavede na takřka neznatelnou pěšinu mlázím k místní odbočce k samotnému hradu. Vypadá to, že tudy zrovna moc návštěvníků nechodí. Dalších pár metrů do kopce a pak najednou jo. Na cestě vás vítají zbytky předsunuté brány a od ní je to už jen kousek k bráně druhé, hlavní, u níž stojí zbytky obytné (podsklepené) věže. To je na první pohled vše, ale kdo si dá tu práci, uvidí mnohem víc. Stačí se nezaseknout a jít dál, kde na první pohled nic není. Nebo také sejít mírně dolů a dostat se na úroveň bývalého parkánu. Jen s tím nebeským výhledem to není žádná sláva – stromy vyrostly, takže je spíš vidět do dáli, na okolní kopečky, než do údolí a na řeku. To je asi také důvod, proč hrad není odnikud zdola viditelný – asi bych musel pěkně do dáli, hledat nějaký průhled.

Jak to vidí Český rozhlas ->

Je čas začít vytěžovat internet a knihy a kompilovat něco o historii a hradu samotném (nejpodrobněji včetně fotodokumentace na mých oblíbených stránkách ->):

Okolí hradu spravované proboštstvím v Boči patřilo do roku 1357 benediktýnskému klášteru v Postoloprtech a potom se stalo součástí panství Horního Hradu. Část tohoto panství získal Vilém z Ilburka, syn loketského purkrabího Půty, pravděpodobně od míšeňského šlechtice Štěpána z Kobrshainu (z Kobrshanu) a před rokem 1434 na něm nechal postavit hrad, který nazval Himmelstein (Nebeská skála) jako protiklad k sousední osadě Peklo (podle jiných pramenů je písemně hrad doložen 1434, ves Peklo na Pekelském potoce při severním úpatí ale až roku 1497). Původně páni z Euelenburgu byli zástavními držiteli hradu v Lokti a po bitvě u Lipan jim připadl i hrad Ronov, dřívější majetek Berků z Dubé.

Hrad je typickým produktem pohusitského období, jeho poloha je reakcí na rozvoj účinného dělostřelectva. Stavitel reagoval upřednostněním obranné složky před obytnou funkcí umístěním hradu na vrchol neohrozitelný palbou děl. Bezpečnost místa byla založena především na terénní konfiguraci: ani dnes nelze přehlédnout impozantní siluetu Nebeské skály, jejíž strmý skalnatý vrch působí už na první pohled velmi nepřístupným dojmem – převyšuje o dobrých 300 metrů své okolí. Právě extrémní poloha předznamenala další osudy hradu. Jako stavebního materiálu bylo využito výhradně čediče.

Vilém získal ještě před rokem 1437 i zbývající část hornohradského panství, přesídlil na tamější hrad Hauenštejn a na Himlštejně poté sídlil jen purkrabí. Pravděpodobně v letech 1448–1449 Vilém oba hrady prodal saskému rytíři Jindřichu z Weidenu (z Vejdy), ale už v roce 1470 se uvádí jako jejich majitel Hylprant (Hildebrant) Satanéř z Drahovic. Jindřich z Vejdy patřil k odpůrcům tehdejšího správce království Jiřího z Poděbrad a zřejmě záhy poté, co byl Jiří z Poděbrad zvolen českým králem, o hrad Himlštejn spolu s celým hauenštejnským panstvím přišel.

Jeho syn Oldřich zdědil Himlštejn a před rokem 1497 nechal zpustlý hrad přestavět. Oldřich zemřel po roce 1507 a jeho sedm synů hrad roku 1528 prodalo Jindřichu Šlikovi z Holejče. Ten téhož roku zemřel na následky zranění z bitvy u Moháče a hrad později (r. 1543) získal jeho starší syn Kašpar. Na hradě pravděpodobně nebydlel, neudržoval ho a za účast na v odboji českých stavů proti Ferdinandovi I. musel dosavadní svobodné panství se zpustlým hradem převést do manství a pod léno králi. Až král Maxmilián na žádost Kašparova syna Bedřicha, pána na Plané a Horním Hradě a nejvyššího mincmistra, hrad z manství roku 1474 propustil a hrad byl opraven. Bedřich hrad prodal roku 1588 Šimonu Ungnadovi ze Sonneku a ten roku 1592 Kryštofu z Fictumu a na Klášterci. Hrad přestal být po připojení ke kláštereckému panství obýván a roku 1653 je již zmiňován pouze hradní vrch.

V devadesátých letech 15. století byl sice ještě svým tehdejším majitelem Václavem Satanéřem (připomínán na hradě r. 1494) opraven a rozšířen, ale následující poklidné 16. století znamenalo jeho zánik. V roce 1528 koupili Himlštejn Šlikové, kteří se již o něj nestarali, a tak se roku 1574 se uvádí jako pustý. Podle některých pramenů by snad bylo možno soudit, že Bedřich Šlik jej nechal někdy v této době alespoň částečně opravit. Roku 1588 ale koupil zboží Kryštof z Fictumu (Vitztumuú, který jej připojil ke Klášterci. V roce 1653 se uvádí pouze hradní kopec; to je neklamnou známkou, že hrad Himlštejn byl tehdy již definitivně pustý.

Vzhledem k terénní situaci byl hrad opevněn především na přístupové straně. Cesta od východu hluboko pod hradním jádrem překonala příkop pod baštou v parkánu a prošla první bránou postavenou při přestavbě na konci 15. století na vysutém osamoceném přihrádku o rozměrech 7 x 4,6 m asi 40 m pod hlavní branou. Vlastní brána se nedochovala, ale zůstaly fragmenty části zdiva k ní přistavěné strážnice (cca 5 x 8 metrů).

Cesta potom vystoupila k další bráně, jejíž oblouk se dochoval dosud. Brána se stlačeným obloukem v šíři 2,9 m v hlavní hradbě se uzavírala vraty se závorou, po které zůstala kapsa ve zdi. Z jedné strany bránu chránila mělká bašta a z druhé strany k ní byla přistavěna obytná věž – mohutný třípatrový donjon s trámovými stropy a děleným interiérem, která je dnes nejvýraznějším zbytkem hradu. Dochoval se z ní suterén, většina přízemního zdiva a fragment zdiva prvního patra.

Suterén věže, rozkládající se téměř v celé hloubce stavby, byl v mladší fázi zaklenut valenou klenbou. Dnes je prostor sklepa na jihovýchodě otevřen průlomem ve zdi a skoro do poloviny zasypaný. Přístup do věže umožňovalo schodiště opřené o severozápadní stěnu obytné věže, pod kterým se nalézal druhý menší, ze sklepa přístupný prostor. Horní tři patra věže byla oddělena od schodiště zdí, v první patře prolomená vchodem. První patro věže osvětlovala ještě na jihozápadní straně dvě segmentem zakončená okna. Druhé patro bylo otevřeno pouze jedním oknem k jihozápadu, spojené s lichým výklenkem. Prostor za druhou branou, vylámaný do skály, tvořil těsné nádvoří.

Hlavní tíha obrany však zřejmě neležela na hlavní hradbě, ale na parkánu nad příkopem ze severní, východní a jižní strany hradu, snad z větší části lemovaným pouze zemním opevněním, byť bez možnosti flankování, které však pro výhodnou polohu ani nebylo zapotřebí. V těsné blízkosti druhé brány je dodnes proražen skrze hradbu druhý velký portál, který podle názoru T. Durdíka mohl sloužit k navážení děl do parkánu. Parkán pravděpodobně vznikl stavbou zdi z nasucho kladených kamenů.

V prostoru nad první bránou hradba vybíhala v mohutnou lichoběžníkovou baštu. Zeď podobné konstrukce spojovala obytnou věž s první bránou a chránila tak přístupovou cestu od jihu. Teprve za věží začíná stavba původního hradu z první poloviny 15. století. Za částečně dochovaným příkopem se nacházelo protáhlé předhradí bez dochovaných staveb. Terén za předhradím stoupá k vrcholu kopce s hradním jádrem (cca 30 x 18 metrů), ve kterém se dochovaly pouze drobné zbytky dvou volně stojících obdélných budov. Úzká plocha vlastního hradu stoupá od jihu k severu a jsou na ní patrné pravděpodobné terénní relikty budov. Na nejvyšším severním konci jsou relikty dalších obdélných budov.