Tentokrát bude příspěvek nikoli z domácích luhů, hájů a skal, ale zpoza Uralu. O národním parku Taganaj a také trochu o Olze Fokinové…
Ve městě Zlatoustu na Jižním Uralu jsem měl možnost seznámit se s Olgou Fokinou, pracovnicí tamní pobočky Reiffeisen, která je milovnicí okolních hor. Každý víkend vyráží zdolat nějakých 40 až 50 kilometrů, což je pro ni, jak sama říká, procházka v přírodě. Bydlí v paneláku s rodinou a kocourem Thomasem, který je pozoruhodný svou velikostí a jménem, zděděném po nějakém jejím vzdáleném německém příbuzném.
Olga sama je “ženščina požilaja”, což v Rusku znamená něco mezi padesáti a nekonečnem, její záber je ovšem mimořádný. Ověnčeni výbavou na dva dny vyběhli jsme z domu na zastávku místní starobylé tramvaje. Olga první tři stanice běžela podél kolejí, zprohýbaných do všech směrů. Měla na začátku jen nepatrný náskok, ale tramvaj ji nepředjela.
Na konci města je to jen asi kilometr prašnou cestou ke vstupu do národního parku, o něm později. Olga v malých botkách “krasovkách” vysloveně plula v cestě plné bahna, kde já se v těžkých pohorách propadal po kolena. Do toho stačila sbírat borůvky a desítky dalších lesních plodin, které si nepamatuji, a stačila jimi krmit sebe i mne.
U první říčky vše odložila a vrhla se do vln, volajíc, že takové osvěžení napomáhá k dlouhověkosti. Pak uvařila čaj v kastrolu na vařiči Camping Gaz, nakrájela salám, sýr, rajčata, a byla díkubohu přestávka.
Vodu v říčce jsem taky zkusil, byla vynikající, ale přece jen poněkud ledová…
Mezitím již příprava na další pochod, strmou bahnitou cestou jsme asi po hodině vystoupali na turistickou základnu Gremučij kluč. Krásná louka, na ní několik stanů a “centrální” dřevěná budova, kde bydlí správce Voloďa. Kdo někdy navštívil pověstný Hnojový dům na Jizerce, by mohl srovnávat. Něco velmi podobného: Všude spousta jídla, nepořádek, hadry, pryčny a na jedné z nich ležel Voloďa, který se právě probíral z mrákotného opojení po včerejší oslavě svých narozenin. Uvítal mne srdečně, jako zahraniční host jsem se musel podepsat do knihy, která na titulu nesla obrovskou fotografii vůdce světového proletariátu. Olga vytáhla vědro, Voloďu polila studenou vodou a během okamžiku bordel uklidila. Uvařila vynikající polévku šči a nalehko jsme vyrazili na hřeben pohoří Taganaj.
Nejvyšší hora Kruglica měří něco kolem 1180 metrů, výstup k ní napřed vede krásným jedlovým lesem, ale v závěru strmě po obrovských balvanech, poskládaných na sobě tak, že ostrou hranou ve většině případů čnějí vzhůru. Celá hora je nakupením těchto šutrů. Olga se opět vznášela, po hranách stoupala lehce vzhůru, zatímco já kameny přelézal, obcházel a vzpomínal na roztomilé oblázky, z nichž sestávají kamenná moře na Růžáku nebo kopcích Lužických hor.
Do toho Olga neustála volala, kde jsem, proč se opožďuji, a vyprávěla příhody o mnoha svých známých, kteří v horách zahynuli v širokém rozmezí let 1955 a 2008. Mezi kameny mi ukazovala malé pomníčky dávných tragédií a po několika hodinách jsme byli na nejvyšším šutru.
Otřel jsem si kolena nízkokvalitní vodkou, kterou s sebou nosím proti komárům, oparům, odřeninám a spáleninám (slouží znamenitě) a kochal se chvíli pohledem na moře lesů a hor, vypadajících jen zdálky jako Jeseníky. Urenga, Iremel, Zjuratkul, Jurma, to jsou krásné názvy tajemných hor v řeči Baškirců, kteří tuto zemi obývali. Ovšem například Jurma znamená Nechoď tam, a tak si ani představovat nechci, co by mne tam potkalo.
Stačila Kruglica a sestup z ní. Dolů to bylo stokrát horší. Udržet rovnováhu na ostrých kamenech, nebo je stále přelézat, ovšem v jejich třímetrové výšce, to bylo nekonečné dilema.
V sedle byl opět hotov čaj a po něm ještě “odbočka” na dvě “menší skalky”. Kameny, kameny, kameny, a při sestupu na základnu opět kameny. Jeden Holanďan prý chtěl vyjet na Kruglicu na horském kole . Holanďana našli po třech dnech poloutopeného v nějakém bahně, kolo nenašli nikdy.
Já jsem ledva pozdravil Voloďu, odmítl koupel v jejich baně a usnul na pryčně. Řev opilých z okolních stanů mi nevadil. Jen kolem druhé hodiny v noci jsem jako zdálky slyšel Olgu hrát na kytaru a zpívat tklivé ruské písně. Asi vúbec nechodí spát.
Ráno sestup Kamennou řekou zpět do údolí. Umíte si asi již představit, co to bylo. Přírodně ovšem nádherné: Kamenný splaz mezi lesy, asi 6 kilometrů dlouhý, miliony balvanů, něco zcela nového, s čím jsem se ještě nikdy nesetkal.
Ze Zlatoustu 280 kilometrů autem zpět do Jekatěrinburgu = to už byla maličkost. Víkend s Olgou jsem přežil.
Taganaj je jedním z mnoha ruských národních parků. Vstup do něj je u skupiny lesních domů zvaných Taganajskoje lesničestvo, kde lze i parkovat za hlídanou závorou, prý tam má být i registrace turistů a prodej map. Kromě vrátného u závory a několika zdivočelých psů tam ale nic nebylo. Orientační tabule zde byla první a poslední, až po vstupu do lesa se objevily náznaky turistického značení. Bez doprovodu místního lze ale napoprvé jen stěží najít cestu k nejlepším turistickým cílům. Z pracovníků parku jsem nikoho neviděl, prý hlídají turisty, aby neodbočovali z cest. Nevím. Na mnoha místech v lesích i na polanách si návštěvníci volně staví stany, kolem nich je vždycky ohniště a hromada odpadků. Svéráz národního turismu. Nepochopil jsem, v čem spočívá ochrana přírody a proč vlastně národní park existuje.
Rozměry uralských hor jsou natolik obrovské, že příroda to zatím unese. To ovšem sotva obstojí jako zdůvodnění.
Jiří Rak
PS: Objekt na foto není kavkazský terorista.
