Nedávné únorové dny mne zastihly v polích pod tajemným hradem Houskou. Byl večer, jakoby první máj – slunce se klonilo k západu kolem páté hodiny, ale stále panovalo teplo, teplo měsíce května, které otevírá čas radostí, nadějí i očekávání – v jarní době myslíme bláhově více než kdy jindy na ty, k nimž nás něco přitahuje, domnívajíce se, že i my v nich vzbudíme aspoň zrnko zájmu. Pohříchu se tak nikdy nestane, a tak naše pozemská pouť většinou skutkově nenaplní naše nejskrytější přátelství, touhy, lásky……
Cesta sestupovala do starobylé obce Kruh a nad ní, půlnočním směrem zvedala se dvojitá hora Bezděz, klíč k českému severu.
Naše krajina nemá výraznější přírodní symbol. Osamocená hora, zdaleka viditelná, hora-strážce, hora-hrad, magická krása jistoty místa, a přece chladně nevšímavá. Hora-vzdor. Přitahovala mne i tentokrát, posté, potisící, jako by nahrazovala nevyslyšená přání nitra.Tajná přání – putování krajinou pěvce Máje však pokaždé šalebně zahluší chmurné myšlenky.
Nenajdu v Čechách takovou krajinu, kde pod širým nebem, nadšen nadpozemským pohledem na mohutnou dvojhoru, za níž jsou ukryty mezi kuželovými vrchy česko-lužického pískovcového pohoří další hory-hrady Ralsko, Sloup, Tolštejn a Ojbín, zapomenu na praktický svět e-mailové komunikace, který mne zatím nepohltil svou rychlostí a zkratkovitostí.
Západní obzor potemněl, vzdálené světy se rozsvěcely a magický vrch se nadále zřetelně rýsoval nad borovými háji, připomínaje tak vztyčenou hrdost Hory Svatého Michala na dalekém normanském pobřeží.
Ten večer mne dlouho radostná mysl neopouštěla. Pochyby nitra přebila síla jarního putování. Kéž by ji šlo natrvalo spoutat a podržet v sobě a čerpat z ní i v méně šťastných dnech – královský Bezděz nebyl již téměř vidět. Tma přikryla korunu české krajiny. Pomalu, tiše, s nadějí dalších návratů.
Jiří Rak
