Konečně v Istanbulu, máme kde spát, najedené = spokojené. Je pravda, že když jsme viděly, kde budeme ten večer spát, o rozpačité pohledy nebyla nouze. Na druhou stranu, co jsme měly čekat od chlapa, co mu je přes 30, je sám a navíc je to turek.. Zalovily jsme ve svých skromných batůžcích, vytáhly spacáky, které byly určeny na situace „kdyby náhodou“ a rozložily jsme je hrdě na matraci na zemi v kumbálku, který byl velký na dva větší kroky sem a jeden větší tam.
Spolu s námi tam ještě pobývalo spoustu věcí, nechápu jak, nicméně se vešel ještě celý srolovaný koberec, nějaká konstrukce, židle a další haraburdí. Noc to byla docela intimní, protože matrace byla tak pro jednoho a my byly dvě a navíc nejsme žádný drobečci.. Ale, za to všechno, jsme si zase užili prima pokec u pivka a dokonce kvůli vlastní svobodě jsme dostaly klíče od bytu, abychom celý den nemusely nosit batohy. Plán byl, oživit vzpomínky z Istanbulu, kde jsme obě už byly a večer nasednout na bus do Canakkale, jet přes noc a ráno se sejít s dalším hostitelem.
Ráda bych se vrátila k tomu, jak jsme jely za teplem. Pravdou je, že když jsme na letišti vylezly ven, a byť bylo pozdní odpoledne, bylo neuvěřitelných 17°C a my šly do triček a hýkaly jsme blahem, protože doma právě nasněžilo. Dlouho nám to hýkání nevydrželo, protože nějaké zlomyslné větry k nám foukly zimu a od druhého dne začalo pršet, teplota byla krásných 0-3°C a tak to bylo moji drazí už po celou dobu. ALE to nevadí, protože – mám kulicha!
Istanbul jsme si užily do syta, nechyběla návštěva mešit, věží, náměstí, čajovny s vodnicemi a tak.. Protože už jsme tam samozřejmě byly, nastolily jsme režim „na co mapu“. Systémem „třeba tudy, třeba touhle tramvají, třeba teď vystoupíme“ jsme se vždycky dostaly tam, kam jsme chtěly a samotné jsme byly překvapené, jak to hezky vychází. Jediné co nás trochu otravovalo, byli místní prodejci suvenýrů. Všichni známe, že pod Eiffelovkou vám nacpou malou Eifellovku, nebo aspoň tu růži a další blbiny, nicméně v Turecku pršelo – a dost, takže místňáci brzy přišli na to, že nepřipravení turisti na to nejsou vybaveni a hbitě začali prodávat deštníky a pláštěnky místo všech těch cetek. Jak to vypadalo v reálu? Jdete po ulici a jediné co na ní slyšíte je „BRELA BRELA BRELA!!!“ Chvilku nám trvalo, než jsme rozluštily, že ten divný rytmický pokřik znamená anglicky umbrella – deštník.
A to nejlepší jsme měly stále před sebou. Jako správné vyrelaxované cestovatelky, jsme koupi lístků na autobus nechaly až na večer. Však kdo by takhle večer jezdil do Canakkale? Jsme jen dvě, holky, cizinky, to přeci nemůže být problém. Trochu nás vyvedla z omylu prodejna jízdenek, která den předtím byla do noci otevřená – a my to viděly – šly jsme kolem. A teď? Všude tma.. No pokrčily jsme rameny a šly si stoupnout na místo označené malou cedulkou, že tady má jet ten autobus, co jede na autobusové nádraží. V Turecku je totiž zvykem mít ho za městem jak letiště. Postávali tam s námi další lidi, tak nás to uklidnilo a dokonce nám přikývli, že opravdu to za chvíli pojede. A jelo, všichni začali nastupovat a my se draly s báglama do minibusu. Pak přišla otázka, kde máme lístky. No, nemáme, chceme si je koupit teď. Řidič kýval hlavou, že to nepůjde, autobusy jsou vyprodané a že musíme jet ráno. Co to pro nás znamenalo? Nic moc vyrelaxovaného, protože jsme klíče od bytu nechaly zabouchnuté v bytě, kde jsme si vyzvedly bágly a náš hostitel, který se odporoučel na párty nebral telefon. Veru ze sebe začla loudit turecká hesla typu „není kam jít, není klíč, není kamarád“. Řidič tak po chvilce podléhá našim pohledům utýraného zvířete a volá na nádraží, jestli nás má vzít, nebo co s námi má dělat. Jediné, co Veru zachytila z jeho konverzace bylo – jsou dvě, CIZINKY. Položil telefon, zazubil se a mával, ať si nastoupíme. Vítězství na všech stranách. Jeho neubylo a my věděly, že při nejhorším se vyspíme v teple na nádraží. Komedie ovšem pokračovala dál. Na nádraží nás okamžitě za ruku dovedli k příslušnému stánku, ať si koupíme lístek a neodcházíme ke konkurenčnímu dopravci. Borec za přepážkou vzal papírek a začal psát časy, kdy odjíždějí autobusy. Napsal ten, kterým jsme původně chtěly jet, a hnedka ho škrtnul – pochopily jsme, že je teda asi plno. Pak napsal další, který byl asi za 3 hodiny a pokyvoval, že tím by to šlo. My jsme zajásaly, vítězně jsme kývaly a už jsme držely jízdenky v ruce. Protože jsme měly dost času, uvelebily jsme se na lavičce, a zabíjely čas se sluchátky v uších. Najednou na nás nějaký další chlápek nepřehlédnutelně mává, ať tam jdeme.. Veru šla omrknout, o co jde, že mu snad něco bude rozumět. Po chvilce přišla a nechápavě mi říká, ať si jdeme sednout o 3 lavičky dál, že jinak nepřestane. Tak jsme kroutily hlavou a pro jeho klidnou duši jsme se přesunuly tam, kam on chtěl. Posadil nás hned před prosklenou stěnu, kde přijížděly autobusy k nástupištím. Hned, co jsme dosedly, začal znovu mávat rukama a ukazovat na jedno parkovací místo a přes celou halu ječel Canakkale!! To už jen následoval výbuch smíchu, protože nám došlo, že se chtěl jenom ujistit, abychom dobře nastoupily a asi už konečně odjely. Byly jsme taková atrakce uprostřed noci, že jsme i ten čaj dostaly zadarmo. No a teď už hurá do Canakkale!
