Dominantní hora Českosaského Švýcarska nemá sobě rovnou: mohutný vrch je budován čedičem, který v podobě žhavého magmatu v době sopečné činnosti prorazil pískovcovou desku.
Její zbytky představují dnes mnohakilometrovou skalní izolovanou plošinu, která svými okrajovými stěnami, rozbrázděnými v mnoha místech téměř neprostupnými roklemi, klesá k západu do údolí Labe skalami Schrammsteine, k severu do údolí Křinice skalami Affensteine a Baerenfangwaende, k východu do údolí Velký Zschand oblasti skal Partschenhoerner a k jihu do Čech Stříbrnými stěnami, skalami kolem Pravčické brány a Křídelní stěnou.
Přestože česká část skal představuje jen malou část skalního okraje této kry, je právě Pravčická brána nejpozoruhodnějším skalním útvarem v celé oblasti Winterbergu.
Na německé straně najdeme mnoho menších skalních bran, a zejména bezpočet mohutných skalních věží, které spojují stezky vedoucí po obvodu skal v několika jejich patrech, turistům volně přístupné. Úžasné jsou partie na Předním loupežném hradu s jeskyní Idagrotte, via ferrata na Dlouhý roh ve skalách Affensteine nebo Krakonošovy schody ve směru od Schmilky.
Mnoha cestami lze vystoupit na skalní plateau i vlastni vrchol Winterbergu, ať už od Bad Schandau/Ostrau, od Schmilky v labském údolí nebo z údolí Křinice.
Slavná turistická trasa Fremdenweg směřuje od Lichtenhainského vodopádu kolem skalní brány Kuhstall/Kravin na Malý Winterberg, kde se otevírají strhující výhledy z Gleitmannshornu na skalní ostrohy Winterstein (Zadní Loupežný hrad), Teichstein, Kanstein, na horský hřeben Tanečnice, Vlčí horu a Jedlovou (za tmy jsou vidět světla chalup na Kamenné Horce!!!), a na vrchol Velkého Winterbergu.
Do roku 1945 pokračovala tato klíčová cesta na Pravčickou bránu, kterou turista uviděl poprvé v závratném pohledu z výšky z východní strany. Cestu nejprve znemožnila státní hranice mezi dvěma bratrskými socialistickými zeměmi, v nové době potom vznik národního parku.
Přímý přístup z české strany na Winterberg tedy již mnoho let není možný, ale přesto stojí hora za vidění. Jednou z německých stezek se tam určitě vydejte. Skvěle udržovaný horský hotel na vrcholu z 19. století patří k nejstarším objektům turistiky v oblasti. Vkusně a účelně zařízené pokoje umožňují strávit noc na nejvyšším bodě Saského Švýcarska na pravém břehu Labe.
Nedávno zrekonstruovaná rozhledna umožňuje potom neopakovatelný pohled k východu na skalní vrchy zadního Saského i Českého Švýcarska jako žádné jiné vyhlídkové místo. Jetřichovické skály uvidíte z neobvyklého pohledu, jakož i lesy a rokle kolem Křinice, Tokáně, Lužické hory se Studencem, za jasna Krkonoše.
Výhled není zdaleka kruhový jako kdysi, výseč pohledu od severu přes východ k jihu je dnes menší než 180 stupňů. Vrchol hory pokrývá nádherný bukový les, nemající v Českosaském Švýcarsku obdoby. Připomíná chráněné bučiny někde na svazích Divočáku u Hejnic v Jizerských horách nebo na Pěnkavčím vrchu či Velkém Buku v Lužických horách.
Za vyhlídkou k západu musíte na skalní ostroh Kipphorn, asi kilometr po značené cestě od vrcholu. Ze skal se nabízí panorama stolových hor, údolí Labe u Hřenska a u Bad Schandau, jako vějíř se otevrou skalní partie v kotli u Schmilky a Schrammsteine, pohledu dominuje Lilienstein, Zschirnstein, Děčínský Sněžník, Buková hora, v dáli Milešovka.
Nejkrásněji je na Kipphornu večer při západu slunce, kdy už nechodí davy turistů. Ideální místo pro zpytování svědomí nebo třeba začátek velkého vztahu.
Slunce zapadá, náhodný příchozí nechce zamilované vyrušit (nebo možná právě on je sem přivedl?) a raději sestupuje osamocen prudkým Bergsteigem do Schmilky, staré podstávkové domy se již halí do tmy, od Labe vane chlad a cesta po silnici do Hřenska příliš neláká…
Jiří Rak
