Socha Antonína Zápotockého v Zákolanech

V parku v Zákolanech, vytvořeném v cípu ohraničeném silnicí, Týneckým a Zákolanským potokem, stojí monumentální socha Antonína Zápotockého.Bez označení, bez popisku, tyčí se uprostřed trávníku připomínka dávných časů. Jakés takés vysvětlení nabízejí informační tabule na kraji parku, nepřipravenému ale ani tak moc neosvětlí, nač se to vlastně dívá… Protože dnes se ke zdejšímu rodákovi raději nikdo nehlásí, byť se mu dříve stavěly takovéhle monumenty. A pokud se někdo ozve, pak spíše rozčileně – socha už měla zmizet…

Spolek pro vojenská pietní místa informuje obsáhle:

Antonín Zápotocký se narodil 19. prosince 1884 v Zákolanech. Československý komunistický politik, odborový předák a později premiér Československa, který se stal druhým čs. komunistickým prezidentem po Klementu Gottwaldovi a pátým od vzniku samostatného Československa. K nejkontroverznějším krokům jeho prezidentského úřadování patří měnová reforma z roku 1953.

Během první světové války bojoval jako voják Rakousko-uherské armády v Haliči, Srbsku a na italské frontě.

V dubnu 1939 se i s manželkou pokusil o emigraci do SSSR, ale byl zatčen při pokusu o přechod do Polska. Do února 1940 byl vězněn na Pankráci, pak v Drážďanské věznici a nakonec až do roku 1945 v koncentračním táboře Sachsenhausen. Podle některých informací tam působil jako „kápo“ a měl tam týrat nizozemské vězně. Historik Pavel Koura uvádí jako prokázané, že byl táborovým funkcionářem. Sachsenhausen však byl, jak Koura uvádí, specifický podílem komunistických vězňů na správě tábora, přičemž je zastávaná pozice nechránila před další perzekucí včetně možnosti popravy. Vedle žádosti nizozemské vlády o Zápotockého vydání připomíná také možnou souvislost se snahou Ivana Herbena dehonestovat tehdejšího prezidenta v očích posluchačů Svobodné Evropy, kterou uvádí ve svých vzpomínkách spoluvězeň ze Sachsenhausenu Jiří Hájek.

Po návratu z koncentračního tábora se stal v roce 1945 předsedou Ústřední rady odborů, členem předsednictva Ústředního výboru KSČ a poslancem Národního shromáždění. V létě 1946 předsedal Ústavodárnému národnímu shromáždění. 15. června 1948 byl jmenován předsedou vlády ČSR.

Dne 21. března 1953 byl Národním shromážděním zvolen prezidentem republiky.

13. listopadu 1957 v Praze zemřel na infarkt a na jeho místo nastoupil Antonín Novotný.

Jeho tělo bylo v generálské uniformě uloženo do rakve a poté zpopelněno. Urna byla uložena do mramorového sarkofágu v Národním památníku na vrchu Vítkově v Praze 3. Po 17. listopadu 1989 byla urna přenesena do rodinného hrobu na hřbitově v pražských Strašnicích, kde byla již dříve uložena i urna s popelem jeho ženy Marie. Rodinný hrob Zápotockých patří na tomto hřbitově k nejskromnějším.

Jeho role v čele státu bývá často idealizována – bývá označován za tátu dělníků, za člověka z lidu, ale není to tak docela pravda. Události po měnové reformě v roce 1953 ukazují, že dokázal být právě vůči dělníkům, kteří dali najevo nesouhlas s komunistickou vládou, velmi tvrdý a nesmlouvavý. Spolurozhodoval o zatčeních, internacích, podílel se na přípravě politických procesů a zavádění všech forem poúnorového teroru. Fungování STB (státní policejní aparát v rukou strany) v době jeho vlády vykazuje prvky a metody policejních složek hitlerovského státu – mučení, popravy, psychologický teror.

Mezi lidmi měl přezdívku „Ušaté torpédo“. Další přezdívka byla Tonda Zápotonda.

Bronzová socha Antonína Zápotockého v Zákolanech byla odhalena 19. prosince 1984 jako připomínka 100. výročí jeho narození. Je kopií jeho sochy, která stávala na Kladně. Pomník budí mezi obyvateli obce emoce. V listopadu 2012 skupina mladých výtvarníků z recese nabarvila soše sako načerveno, bílou barvu potom dostaly boty.

Socha se dostala i do databází odborných sochařských webů:

Autor: Viktor Dobrovolný (2. března 1909 Havlíčkova Borová – 13. prosince 1987 Praha)
Investor: Výbor pro postavení pomníku A. Zápotockého
Umístění: v exteriéru v parku na náměstíčku obce Zákolany
Výška: 260 cm
Šířka: 75 cm
Hloubka: 60 cm
Datace osazení: 1984
Datace realizace: 1974
Bronzová socha byla poškozena vandaly v roce 2012, nyní opravena.

Jak výše zmíněno, socha měla namále – iDnes:

22. února 2015: V Zákolanech na Kladensku stojí už 30 let socha komunistického prezidenta Antonína Zápotockého. V místních budí silné emoce. Ti nyní dokonce přemýšlejí, že nechtěnou sochu strhnou. Starostka obce navrhne v pondělí zastupitelstvu vypsání referenda.

Náves plná dovádějících dětí. Místní škola slaví. Nad hlavami veselého davu se tyčí monumentální socha druhého dělnického prezidenta Antonína Zápotockého v nadživotní velikosti. Děti vylézají na piedestal a chtějí, aby „Toník“, jak kontroverzního státníka mnoho místních označuje, slavil s nimi.

Radostně proto navlékají na ruku sochy stuhu s nápisem 130 let základní školy. Část přihlížejících starousedlíků se uráží a ostentativně opouští oslavu. Nálada zamrzá. Zákolany, rok 2015. Socha Zápotockého, který byl místním rodákem, tu stojí už od roku 1984. A v posledních letech budí hodně emocí.

Značná část z 500 obyvatel s kontroverzním komunistickým státníkem sympatizuje. Někteří mu říkají „tatíček“ či právě „náš Toník“, na socialistickou sochu jsou i pyšní. Tito starousedlíci vyjadřují svůj názor hrdě, otevřeně a hájí i umístění sochy. Podle starostky Lucie Wittlichové jsou právě zastánci Zápotockého v obci početnější.

Najdou se však i jednoznační kritici. „Podepisoval rozsudky smrti v politických procesech. Udělil milost veliteli esesáckého komanda, které povraždilo lidické muže v Horákově statku, takže pak v klidu dožil,“ říká například lékař Vladimír Horák a dodává: „Zastavil jsem se i na obci a bylo mi řečeno, že socha stojí na soukromém pozemku a že s tím nemohou nic dělat. Ale tomu nevěřím. Řekl jsem jim, že když už tam mají takového zločince, ať tam přidají ještě Hitlera a Stalina a budou mít největší lotry vedle sebe. Měly by se napřít síly a sochu zlikvidovat.“

Jak zjistila MF DNES, odstranění sochy by mohlo být snazší, než se zdálo. Pozemek, na kterém dílo stojí, není totiž soukromý. Patří Zákolanům. Informaci potvrdila sama starostka Wittlichová.

Zároveň připustila, že je možná čas vyřešit spory referendem. Návrh hodlá předložit zastupitelstvu už v pondělí. Otázka by podle ní neměla být jen odstranit, či nikoliv, ale také pokud ponechat, tak kde a v jaké podobě.

A další překvapení. Antonín Zápotocký v nadživotní velikosti patří soukromé firmě. Ta s jeho případným odstraněním nemá žádný problém.

„Sochu jsme získali při akvizici souboru objektů dříve patřících odborovým svazům a jednou z mnoha položek účtovaných jako umělecké dílo byla právě tato socha. Nepadlo žádné rozhodnutí o ponechání sochy na místě, zkrátka jsme tomu nevěnovali větší pozornost, takže žádný záměr v tom není,“ říká ředitel vnějších vztahů společnosti Cimex Pavel Šťastný.

A připustil, že situaci firma trochu podcenila. „S odstraněním sochy rozhodně problém nemáme, pro nás by to znamenalo jen určité náklady spojené s demontáží, odvozem a uskladněním. Osobně si myslím, že je vhodné znát názor obce. Socha je na jejich pozemku a její obyvatelé mohou mít třeba i nějaký mně neznámý zájem na zachování stávajícího stavu.“

I kdyby v případném referendu neprošlo sundání komunistického prezidenta z piedestalu, naskýtá se ještě kompromis, který má největší šance projít. Souhlasila by s ním nejen starostka, ale také političtí vězni. Tou možností je pevná informační tabule u sochy, kde by lidé dostali nezkreslené informace o prezidentu Zápotockém i jeho podílu na zločinech komunistického režimu.

Wittlichová už má prý takovou ceduli dokonce v hlavě. „Zápotockého řeším už čtyři roky, od té doby, co tu jsem. Snažím se akcentovat nejen historická fakta, ale i to, že věčné bourání soch, které je v české historii tak typické, není dobře. Co si pomůžeme tím, že zboříme sochy, ať už to v historii byl mariánský sloup, pomník Radeckého, všichni Masarykové, ale pak zase Gottwaldové… Zbourali jsme pomníky a tím se vyrovnali s minulostí?“ zamýšlí se Wittlichová.

Lidé si už několikrát svého slavného rodáka „ozdobili“ po svém. Třeba položili k jeho nohám igelitovou tašku s výkaly, do ruky mu dali lahev od piva nebo soše přemalovali sako na červeno a boty na bílo. Před třemi lety dal někdo soše při oslavách Halloweenu do podpaží vyřezanou dýni a přes ramena přehodil oranžový plášť.

To, že v obci Zápotocký stojí a pravidelně vyvolává diskuse veřejnosti, má podle starostky za následek, že už i nejmladší generace často ví, že druhý dělnický prezident je záporná postava a že se v padesátých letech děly, jak říká, nepravosti. V čele obce stojí Wittlichová, mladá historička, už druhé volební období. Sekundují jí nezávislí a mladí kandidáti. Žádný z nich však zatím nenašel odvahu situaci rázně řešit.

„Proč by tu nemohl být, vždyť nikomu nic neudělal a lidem nepřekáží. Nikomu neublížil, taková doba to byla. A teď je jiná, je hodně zavřených, a kdyby byl nyní trest smrti, tak by možná ta kriminalita odpadla,“ říká například šedesátiletý Květoslav Hladký z nedalekých Zlonic.

Mnozí z místních z debaty, že se dělnický prezident podílel na zinscenovaných politických procesech v padesátých letech, které končily vraždou, utíkají. Zastánce má socha i mezi mladší generací Zákolanských. Nevadí ani čtyřicetiletému Petru Bláhovi.

„Je to kus historie, jsem na to zvyklý a nic mě nenutí sochu dávat pryč. Nejvíce vadí lidem, kteří se sem přistěhovali. To mi přijde směšné. Když jim to tak strašně vadí, proč se sem stěhovali,“ konstatoval Bláha.

Obyvatelé, kteří nesdílejí sympatie vůči Zápotockému, jsou pro odstranění sochy z čestného místa a raději by v parku viděli prolézačky pro děti, vyjadřují své pocity a názory docela váhavě, opatrně. Možná to bude i tím, že ve vsi občas sousedé používají zvláštní praktiky.

„Jednou se někomu ze zdejších nelíbilo, jak některá z učitelek ve škole učí. Dotyčný si to ale nešel vyříkat přímo s ní. Rozvěsil rovnou na sloupky po celé vsi anonymní letáky, kde házel špínu,“ vypráví jedna ze zdejších mladších obyvatelek.

Referendum o soše by uvítala i Konfederace politických vězňů České republiky, které se prezentace Zápotockého bez řádného vysvětlení příčí.

„Referendum je dobrá cesta. Rádi bychom se pak zapojili do agitace před ním, aby lidé měli dostatek objektivních informací pro rozhodnutí. Aby věděli, co to bylo za ‚dobráka‘. Mohli bychom uspořádat pod patronací obce a ve spolupráci s různými institucemi, třeba Ústavem pro studium totalitních režimů, veřejné přednášky,“ reagoval místopředseda konfederace Miroslav Kopt.

Socha přežila:

25. 11. 2015: Zápotockého pomník se nebude kácet, ale dostane tabulku. Socha slouží jako paměť, memento. Když zůstane na svém místě, nejde o důkaz toho, že se bolševik vrací.

Na návsi v jeho rodných Zákolanech (okres Kladno, 536 obyvatel) bude i nadále stát pomník komunistického politika a prezidenta Antonína Zápotockého (1884 – 1957). Socha v nadživotní velikosti byla odhalena v orwellovském roce 1984.

Zápotocký je zápornou postavou českých dějin. V čem je jeho problém, vystihuje zákon o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu z roku 1993. Za výčet historických skutků, parlamentem zabalený do krabice s nápisem „Zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný režim“, odpovídá málokdo tolik jako Antonín Zápotocký. Gottwaldův nástupce nejdřív ve funkci ministerského předsedy (1948), pak na Hradě (1953).

Takže, co řešit? Proč ještě pomník nebyl stržen, čtvrt století po pádu prohnilé vlády KSČ? V revoluční euforii si to určitě představit dovedu, teď už tolik ne. A přístup některých Zákolanských – jde o jejich rodáka, socha stojí na obecním pozemku – docela chápu. Stejně jako ty, pro které je pomník pouhým výsměchem obětem Zápotockého doby.

Mimochodem, dva dny před měnovou reformou roku 1953 občanům do očí lhal, že žádná nebude. Copak si takový člověk zaslouží sochu?

Na radnici v Zákolanech uvažovali, že o budoucnosti pomníku uspořádají místní referendum. Z nápadu sešlo; zato se v restauraci U Libuše, kde byla ještě před několika lety hostům k nahlédnutí dobová publikace „President Antonín Zápotocký ve fotografii“, konala veřejná beseda na téma „Pomník Antonína Zápotockého v Zákolanech.“ Z ní, jak mi řekla starostka Lucie Wittlichová, vyplynulo, že naprostá většina obyvatel souhlasí s ponecháním sochy, s podmínkou, že zde bude umístěn vysvětlující text. Další možností, jak vyřešit problém „uctívání“, je odstranit piedestal a sochu postavit na zem. To by sice znamenalo finanční náklady, ale je to reálné. Návrh textu bude připraven a diskutován v průběhu příštích měsíců.

Přístup radnice se mi zamlouvá. Minulost – v tomto případě zhmotněná v bronzu – by se dala zpracovat i tak, že se pomník odveze a šoupne do nějakého lapidária mezi své kolegy, anebo prostě ponechá osudu a zubu času tam, kde je. Tohle mi ale přijde poctivější: řeší se pro a proti, minulost ožívá. O Zápotockém, o jeho době a zločinech, na kterých nese svůj podíl, se mluví. Příležitost pro moderní dějiny.

Předpokladem uznání takové liberální metody je, že se pomník nebere jako „pocta“, ale jako „paměť“. V uctívání Zápotockého se samozřejmě nikomu zabránit nedá. Stejně tak, bohužel, může jeho pomník někoho urážet. Ale když socha zůstane na místě s dostatečně výmluvnou vysvětlující tabulkou, mohla by to být vyhlídka na kvalitní vyrovnání se s minulostí. Snést ji z piedestalu podle mě ani není třeba, jen ať je památka pěkně autentická. Memento s kompletní estetikou 80. let.

Je jasné, že takhle mohou s pomníkem naložit spíš „za bukem“ na venkově, v Praze by to nešlo. Zápotockého socha na dnešním náměstí Winstona Churchilla na Žižkově se poroučela v roce 1990. Ale proč dnes hledání společné vůle odpírat zákolanským občanům?

Místní lidé, říká paní starostka, se dají rozdělit na dvě skupiny – s více podskupinami. Stručně – jedni mají k Zápotockému blíž, protože se zde narodili, polistopadové změny nevnímají jako pozitivní, protože se jim ekonomicky daří mnohem hůř a současná politická reprezentace jim nezaručuje takové příjmy a takové jistoty, na které byli zvyklí (hornické platy, levné nájmy, ceny energií a tak dále.). Druhá skupina je složena spíše z mladých lidí, kteří mají práci, případně se do Zákolan nastěhovali. Ti si váží demokratických svobod (byť samozřejmě reflektují negativní jevy současné politiky) a Zápotockého vnímají jako představitele režimu, proti kterému oni nebo jejich rodiče bojovali.

Mezi nimi je jen několik jednotlivců, kteří radikálně trvají na odstranění. Ostatní chápou, že boření soch není cesta k lepší budoucnosti.

V posledních letech zažíváme těžkou relativizaci minulosti, jejích stop jsou stovky, od komunistických televizních seriálů po některé laureáty státních vyznamenání. Relativizaci epochy, kterou spolunastoloval Antonín Zápotocký. Probíhá gumování, znehodnocování paměti.

Ponechání Zápotockého pomníku k tomu ovšem nepřispívá. Naopak. Když zůstane na svém místě, nejde o zneklidňující důkaz toho, že se bolševik vrací. Ale že důležitá pomníková paměť funguje. Nechat sochu tam, kde je, s vysvětlením proč, je moudré řešení.

Mariánský sloup na Staroměstském nebo Radeckého pomník na Malostranském náměstí tolik štěstí neměly – a ten kus paměti, které nesly, tu schází.

Situace se po čase opakovala:

10.03.2017: Co s ním? Tuto otázku řeší obyvatelé Zákolan už 28 let. Socha Antonína Zápotockého, tamního rodáka, je stále straší. Zatímco části obyvatel bývalý prezident nevadí, druhá část bojuje za to, aby zástupci obce sochu otočili a kolemjdoucí by viděli Zápotockého, řekněme, záda. Za měnovou reformu a účast na politických procesech by si prý takový osud více než zasloužil. Najdou se ale i tací, kteří si z Tondy, jak mu říkají místní, dělají legraci. A to především mladší generace. Natřeli sochu narůžovo nebo jí dali nějakou čepici či masku Batmana.

Pomník přežil i v dalších časech:

24. 6. 2020: V době, kdy došlo v Česku k odstranění sochy maršála Ivana S. Koněva nebo posprejování sochy Winstona Churchilla, stojí v Zákolanech u Prahy pomník druhého dělnického prezidenta Antonína Zápotockého. Tedy předního komunistického funkcionáře, který v Československu pomáhal nastolit totalitní režim, podílel se na vykonstruovaných procesech po roce 1948 a spolurozhodoval o trestech smrti. Na druhé straně se za jeho prezidentování začali z komunistických kriminálů vracet první političtí vězni.

Pomník v Zákolanech nedaleko Prahy připomíná zdejšího rodáka Antonína Zápotockého, který se stal v polovině června 1948 předsedou československé vlády.

„Socha Zápotockého tady stojí už od sedmdesátých let, ale samozřejmě že po revoluci vznikaly takové menší či větší diskuse o tom, zda ji tady nechat, nebo nenechat. Takže jsem se rozhodla, že uspořádáme takovou odbornou diskusi určenou pro veřejnost. Výsledkem bylo, že ta socha by tady měla zůstat,“ uvedla starostka Zákolan Lucie Wittlichová (SNK).

„Antonín Zápotocký je samozřejmě důležitá osoba komunistického režimu. Ať jako předseda vlády nebo potom jako prezident nebo člen nejvyššího vedení komunistické strany,“ uvedl historik z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR Oldřich Tůma.

„Lenina a některé měl velmi rád. Velmi rád do Sovětského svazu jezdil. Tam se chodil učit,“ prohlásila v roce 1972 Zápotockého manželka Marie.

Zápotocký byl od mládí členem Československé sociálně demokratické strany dělnické (budoucí sociální demokracie). Jako příslušník jejího levicového křídla se v roce 1920 zúčastnil pokusu o bolševický státní převrat, který proběhl hlavně na Kladensku.

„To je paradoxní, že vlastně za podvratnou činnost strávil několik měsíců ve vězení, zatímco v době, kdy byl předseda vlády a prezident, tak za to byly tresty smrti,“ říká ředitel Sládečkova vlastivědného muzea v Kladně Zdeněk Kuchyňka.

V roce 1921 Zápotocký spoluzakládal Komunistickou stranu Československa. Za první republiky za ni zasedal v parlamentu. Po německé okupaci v roce 1939 byl Zápotocký zatčen a poslán do koncentračního tábora v Sachsenhausenu. „Antonín Zápotocký byl v táboře oblíben, hodně sem chodili čeští vězni, hlavně vysokoškoláci, a pořádaly se s ním besedy,“ uvedla Anna Milarch z Památníku koncentračního tábora Sachsenhausen.

Po roce 1945 přicházejí Zápotockého hvězdné hodiny. Nejprve se stává šéfem odborů, v červnu 1948 pak předsedou vlády a v roce 1953 dokonce prezidentem. Právě v této roli nejvíc vynikla jeho vojenská uniforma.

„Bylo to typické, protože to měli všichni prezidenti počínaje prezidentem Benešem, pak Gottwald… byli vrchní velitelé ozbrojených sil. To, co tam přibylo, co určitě prezident Beneš neměl, jsou nárameníky s maršálskou hvězdou,“ dodal Kuchyňka.

„Hrál roli té symbolické hlavy státu a účasti na přehlídkách a kladení věnců a promenádování se v generálské uniformě. Jednou se mu při vystupování z auta zapletla šavle mezi nohy a snad i upadl,“ prozradil Tůma.

Od února 1948 se rozjely politické procesy proti často i domnělým odpůrcům režimu. Zápotocký jako premiér i jako prezident spolurozhodoval o trestech smrti. Zatčen byl také otec dnes jednadevadesátileté Milušky Havlůjové, držitel vysokého vyznamenání za odboj proti nacistům. V roce 1948 jim komunisté znárodnili pilu, otec se s tím nechtěl smířit a nakonec skončil ve vězení.

Paní Havlůjová se snažila jeho jméno očistit. V lednu 1953 ji estébáci i s jejím dvouletým synem Tomášem kvůli tomu odvlekli na výslech na služebnu do Bartolomějské ulice v Praze.

„Já jsem říkala: Prosím vás, to dítě nejedlo, já bych ho potřebovala nakrmit, potřebuju mu koupit aspoň rohlík. Najednou se objevili tři takoví urostlí chlapi. Já jsem seděla u stolu, oni si kolem mě stoupli. Tomáš zrovna slezl a prohlížel si to tam. A tak ho jeden popadl, za mnou byly dveře a tam Tomáše strčil za ty dveře. Ten kluk mě volal, naříkal. A ti dva mě drželi za ramena, abych se nemohla zvednout,“ zpětně popisovala nepříjemné chvíle Havlůjová.

Po výslechu ji tajní policisté pustili domů. V květnu 1953, tedy již za prezidentování Antonína Zápotockého, ji Státní bezpečnost definitivně zatkla a uvěznila.

„To bylo kruté, moc špatné. Hlad. Mně se doslova zdálo o krajíčku chleba. V noci mě budili, byly výslechy. Hrozné. Byla jsem zpravena, že jsem obžalována ze špionáže, velezrady a na závěr že jsem kapitalistického původu. A já jsem řekla: Prosím, ale k tomu já se nemůžu přiznat, protože já jsem si nemohla zvolit rodiče. No a pan soudce Rubín na mě řval a prokurátor mi řekl: To jste si mohla odpustit. Mohla. Dostala jsem pět let,“ vzpomínala Havlůjová.

Velká vlna zatýkání proběhla po nepokojích spojených s nechvalně známou měnovou reformou z 1. června 1953. Stát tehdy ožebračil miliony drobných střadatelů a dělníci hlavně v Plzni, ale i třeba v Praze, vyšli do ulic. Zápotocký přitom 29. května v rozhlase prohlásil, že měna je pevná a měnová reforma nebude, že jsou to všechno jen fámy, které šíří třídní nepřátelé.

„Přijely posily z Prahy. To byli milicionáři i vojáci z Prahy, esenbáci také. Potom koho čapli, tak ten dostal pěknou ,nakládačku‘, a dokonce kamarádi, co jsem měl, tak ti byli tři neděle zavření,“ uvedl pamětník nepokojů v Plzni Jiří Plzák. „Následovaly soudní procesy. Tady už tresty byly většinou několik let, maximálně pět až sedm let,“ doplňuje historik Tůma.

I když za prezidentování Antonína Zápotockého pokračovaly politické monstrprocesy, režim se pomalu uvolňoval. Někteří nespravedlivě odsouzení se dokonce mohli vrátit domů. „Já jsem byla 1. března 1955 propuštěna a asi dva dny předtím byla amnestie vyhlášena pro matky s malými dětmi a těžce nemocnými,“ dodala Havlůjová.

„V těch letech 1953 až 1957 jednak prezident vyhlásil několik amnestií, což znamenalo, že někteří i političtí vězni se z vězení dostali. Hlavně ti, kteří měli nižší tresty nebo jim ty tresty byly nějak sníženy. Ale valná většina těch odsouzených zase ve vyfabrikovaných procesech z počátku padesátých let ve vězení zůstala až do roku 1960,“ uzavřel Tůma.