Luž

Lužické hory se honosí desítkou vrcholů, přesahujících 700 metrů nad mořem. Tím nejvyšším z nich, nesoucí jméno celých hor, je Luž se 793 metry nadmořské výšky.

Výletní cíl byl tenhle kopec vždy, historicky i novodobě. Dřív i kvůli chatě, po jejím zániku pro výhledy. Maximální pozornosti se vrcholu samozřejmě dostalo po vybudování rozhledny…

Přístupových možností plno, na sám vrchol pak v podstatě dvě. Z české strany po červené z Lesné, po modré od Stožce, přes Ptačinec. Po žluté od svatého Jana, po zelené z Horní Světlé, z parkoviště u chaty Luž. Z německé strany z Waltersdorfu. Stačí si na mapě vybrat.

A ještě něco vybraného z „teorie“ (kde jinde, než na precizním webu o Lužických horách):

Výrazná znělcová hora Luž (Lausche, 793 m) vyčnívá nad krajinu z hlavního horského hřebene asi 2 km jižně od centra Waltersdorfu a 700 m severně od osady Myslivny u Horní Světlé. Její mohutnost vyniká zejména při pohledu od severu nebo od východu, zatímco z jižní a západní strany vypadá na vyvýšené náhorní plošině jen jako poměrně nevelká kupa. Luž je nejvyšší horou Lužických a Žitavských hor, ale pro Němce je ještě významnější tím, že je zároveň nejvyšší horou, ležící na německém území východně od Labe. Poprvé je hora uváděna v roce 1538 jako Spitzberg (Špičák) a později se také označovala názvy Heilstein nebo Hikkelstein. Obyvatelé Waltersdorfu jí ale často říkali Mittagsberg (=Polední hora), protože z jejich pohledu stojí slunce v poledne právě nad vrcholem. Současné německé jméno Lausche je doloženo až roku 1631 a český název Luž byl poprvé použit v Kafkově průvodci z roku 1909. Jméno Hückelstein nebo Hickelstein se v Německu dodnes používá pro nižší severozápadní předvrchol hory.

Podloží Luže tvoří křídové pískovce, které na jižní straně dosahují až do nadmořské výšky 710 m. Na pískovcích spočívá asi 20 m mocná vrstva tufu a čediče, vystupující na povrch jen na severovýchodním úbočí. Na ní je znělcový vrcholový kužel, který protíná od severního úpatí až skoro k vrcholu mladší čedičová žíla. Na lučinatém severním svahu Luže se občas nacházely pěkně vyvinuté pískovcové sloupky.

V pískovcích na severní straně hory byly v minulosti založeny rozsáhlé lomy, v nichž se při lámání kamene nacházely četné zkameněliny. Dnes už jsou lomy ale dávno opuštěné a turistická stezka, která jimi v délce kolem 1 km procházela, byla kvůli ochraně hnízdících ptáků zrušena. Z lesem zarostlých okrajů hald u nejzápadnějšího lomu na Hellebergu se otevírají pěkné výhledy k severu a severovýchodu do Žitavské pánve, lemované táhlými kopci Horní Lužice.

Německá strana vrcholu Luže byla roku 1967 vyhlášena přírodní rezervací. V 90. letech 20. století se uvažovalo o rozšíření ochrany i na české území, ale přírodovědný průzkum k tomu tehdy neshledal dostatečné důvody. Česká strana Luže proto byla vyhlášena přírodní rezervací až 1. října 2011. Předmětem ochrany je druhově chudá horská bučina na kamenitých svazích vrcholové kupy.

Luž je velmi atraktivním výletním cílem. Již koncem 19. století sem směřovala řada turistických cest, z nichž nejvýznamnější byla dálková Hřebenová cesta (Kammweg), vyznačená v letech 1902-1903 z Ještědu na Růžovský vrch a později prodloužená oběma směry. Na samotný vrchol vedou dvě přístupové cesty. Původní strmá stezka z roku 1823, stoupající sem po východním úbočí přímo ze sedla Wache, byla později nahrazena serpentinovou Lužickou cestou (Wendeweg), vybudovanou na severním svahu. Z jižní strany vedoucí Česká cesta byla upravena roku 1851 pro plánovanou návštěvu rakouského císaře Ferdinanda Dobrotivého.

První skromnou dřevěnou chatu postavil na vrcholu Luže Karl Friedrich Matthes z Waltersdorfu již v roce 1823. V té době byli častými návštěvníky ještě pytláci a pašeráci, ale později už hostinec sloužil převážně turistům. Majitel stavbu postupně vylepšoval, přistavoval k ní další objekty a v roce 1833 vybudoval i malou rozhlednu. Odměnou mu byl neustále stoupající počet hostů, kteří sem přicházeli za jedinečným výhledem, srovnávaným často i s výhledem ze Sněžky v Krkonoších.

Vysoká návštěvnost si nakonec vyžádala stavbu prostornější chaty, dokončené v roce 1882. Nová „Lausche Baude“, postavená zásluhou spolků a obyvatel ze Saska, se stala kuriozitou v širokém okolí. Výstavná horská chata stála na území obou států a hraniční čára ji rozdělovala na část německou a rakouskou (později českou). Přímo uprostřed vyrůstala ze střechy budovy 10 m vysoká vyhlídková věž. Rakouská část chaty patřila pod číslem 143 k Horní Světlé, zatímco saská s číslem 334 náležela k Waltersdorfu. Obě části chaty byly vybavené dřevěnými stoly s lavicemi, útulný ráz jim dodávaly dřevěné zdi ozdobené vycpanými ptáky a velká kachlová kamna. V saské části se tehdy točilo pivo žitavské a v rakouské části cvikovské. Podle dohody mohli návštěvníci v restauraci i na rozhledně platit měnami obou států, jen při posílání pohlednic si museli dát pozor, aby použili správnou poštovní schránku.

Chata na Luži byla hojně navštěvována i za první republiky. Poslední majitel pocházel z Varnsdorfu a i přes pohnutou dobu provozoval restauraci až do konce druhé světové války. Poté byly hranice uzavřeny a turistický ruch na Luži utichl. Dne 8. ledna 1946 byla chata pravděpodobně úmyslně zapálena a do základů vyhořela. V pozdějších dobách sice vzniklo několik plánů na stavbu nové chaty, ale žádný z nich nebyl realizován. Na vrcholu bylo jen pár laviček, na německé straně stál nevelký retranslační stožár a na základech bývalé chaty byla upravená vyhlídková terasa obehnaná kamennou zídkou s orientačními tabulemi. Teprve v roce 2008 zahájila obec Großschönau práce na zatraktivnění vrcholu, které byly úspěšné. V roce 2018 byl existující stožár vysílače upraven a během léta 2020 obestavěn ocelovou konstrukcí se schodištěm a zastřešenou vyhlídkovou plošinou ve výšce 8 metrů nad zemí. Stavbu podle projektu Ralfa Reimanna z Budyšína a žitavské inženýrské společnosti Bau Planung Risch postavila firma Kratzer Metallbau. V pátek 21. srpna 2020 byla volně přístupná vyhlídková plošina slavnostně otevřena pro veřejnost.

V českých průvodcích se traduje, že 4. září 1826 navštívil Luž osmnáctiletý Josef Kajetán Tyl. Do pamětní knihy se prý podepsal jako Josef Tyl Kutnohorský a připojil: „Bratři Čechové, který z vás kdy na vrch tento nohu vstaví, jaký cit vás pojme? Širá, velká, krásná krajina toť…“ Roku 1850 Luž navštívil saský král Friedrich August.

V dobách oblíbeného sázení „do lotynky“ byla na Luži hlavní stanice optického telegrafu, kterým se signalizovala tažená čísla ze Žitavy přes Töpfer, Hvozd, Luž, Jezevčí vrch, Ralsko a Bezděz až do Prahy. Za tuto nežádoucí aktivitu byl ale zdejší hostinský potrestán vězením.

Z vrcholu Luže se otevírá nádherný daleký výhled. Na jižní straně se rozprostírá kopcovitá krajina Lužických hor a Českolipska, lemovaná vzdálenými vrcholy Bezdězu, Vrátenské hory, Vlhoště a Řípu, jihozápadní obzor zaujímá České středohoří s táhlým hřbetem Kozla, Sedlem u Úštěku, Bukovou horou a Milešovkou. Na západě můžeme zahlédnout hřeben Krušných hor a na severozápadě je Šluknovsko s Tanečnicí, Vlčí horou a Hrazeným, za nímž v Německu vystupují kopce Winterberg, Unger, a Valtenberg. Na severu leží výrazně odlišná zvlněná krajina Žitavské pánve, osídlená od Varnsdorfu až k Žitavě. Obzor za ní uzavírají vzdálené kopce Horní Lužice, jako například Bieleboh, Czorneboh, Kottmar, Löbauerberg nebo Landeskrone, a v dálce za Žitavou můžeme vidět polskou elektrárnou Turów. Na východě je výrazná hora Hvozd, v pozadí za ní se táhne Ještědský hřbet a vzdálený obzor uzavírají vrcholky Jizerských hor a Krkonoš.