Socha svatého Františka z Assisi v aleji u kláštera bosých karmelitánů ve Slaném

Před kostelem Nejsvětější Trojice u kláštera bosých karmelitánů (původně františkánů) ve Slaném v lipové aleji stojí trojice soch – uprostřed je socha svatého Františka z Assisi.

Celá alej a trojice soch má svou vlastní skládačku v městské řadě Památky Slaného a Slánska 14.

O restaurování soch podrobně informuje web Památkové péče na Slánsku:

15. 4. 2016 – Transfer sochy svatého Františka z Assisi z klášterní karmelitánské zahrady ve Slaném

Socha svatého Františka z Assisi od slánského sochaře A. Havla (1891) ze zahrady karmelitánského (dříve františkánského) kláštera ve Slaném bude po sochách svatého Antonína Paduánského a Panny Marie Bolestné, již třetím restaurovaným dílem, která původně lemovala cestu lipové aleje před areálem kláštera. Stejně tak jako socha Panna Marie se i svatý František vrátí na své původní umístění, a to na podzim roku 2016.

Během dopoledne 14. dubna byla socha svatého Františka demontována a převezena do dílny s příslušným technickým vybavením, aby byla zpevněna roztokem napuštěným pod vakuovým tlakem. Náročné přemístění křehké pískovcové sochy a jejího soklu proběhlo pomocí jeřábu pod vedením akad. soch. Jarmila Plachého. Socha byla nejprve zavěšena do popruhu opatřeného v citlivých místech molitanovými a dřevěnými vložkami. Po zdvihnutí jeřábem, byla figura položena na matrace, s nimiž byla v horizontální poloze přemístěna na plochu dopravního vozu.

Během transportu sochy byl přítomen i sám restaurátor akad. soch. Jan Turský, do jehož restaurátorského ateliéru bude socha po napuštění a krátké technologické pauze dopravena, zde bude probíhat vlastní domodelování a retuše sochařského díla.

18. 11. 2016 – Sochy v klášterní aleji ve Slaném

Město Slaný se již několik let zasazuje o to, aby se památkově rehabilitovala alej k bývalému františkánskému klášteru ve Slaném, kde dnes požehnaně působí bosí karmelitáni. V případě parčíku se jedná o městský prostor, který vyzývá k odpočinku, ke zklidnění. Proto město Slaný postupně, a to i díky dotaci ministerstva kultury, navrací sochařské památky do míst, kde původně stávaly, dokud na konci 19. století nebyly přeneseny do areálu kláštera. Obnovujeme tak na veřejných prostranstvích nejen sochařskou výzdobu, o kterou Slaný po stržení barokního sloupu na náměstí přišlo, ale vracíme do těchto míst svým způsobem i původní genius loci. Sochy významných světců nám na jedné straně připomínají kořeny evropské duchovní kultury a na straně druhé historii města, spojenou v tomto případě s působením františkánů.

Sochařská výzdoba

Když listujeme v pamětnici slánského františkánského kláštera, nalezneme zápis o tom, že lipovou alej ke klášteru založili v roce alej_porovnanii_a1728. Tehdy však okolí kláštera vypadalo jinak, než je tomu dnes. Za hradbami města stálo pár stavení, pak stodoly a okolo malá pole, louky. Ale přesto tady byla touha, a to nejen Slaňáků, přístupovou frekventovanou cestu ke klášteru vymezit řadou stromů a ozdobit ji sochami svatých. Skulptury připomínaly poutníkům v baroku evangelijní poselství Krista, pomáhaly jim vzbuzovat a živit víru. Vedle tohoto duchovního poslání dnes však vnímá návštěvník města zejména jejich význam uměleckohistorický a památkový.

První sochou, která byla v aleji vztyčena v době jejího založení za kvardiána Amadea Reinheldta, byla skulptura Panny Marie Bolestné. Investorem soch nebyli františkáni, ale různí dobrodinci, v tomto případě Jan Schuster ze Smečna. Následovaly sochy sv. Františka z Assisi a sv. Antonína Paduánského. Obě vznikly v roce 1734, přičemž první pořídil ředitel slánského panství Jindřich Bauer a druhou slánský radní David Daniel. Obě zmíněné památky byly v roce 1891 nahrazeny kopiemi od slánského sochaře A. Havla, který se podílel také na výzdobě nedalekého františkánského kláštera v Hájku u Unhoště. Nedávno obnovenou sochu sv. Antonína můžeme dnes spatřit na mostě před kostelem sv. Gotharda. V roce 1737 přibyla do aleje další tři díla – socha Spasitele, která po roce 1950 zanikla, dále sv. Bonaventura, jehož skulptura se dnes sice poškozená a několikrát opravovaná nachází u klášterního kostela, a nakonec socha sv. Petra z Alkantary. Tu dal pořídit příznivec kláštera z Postoloprt, rovněž se však nedochovala.

Socha sv. Františka, kopie barokního díla od A. Havla, je v aleji asi nejpůsobivějším artefaktem, který se pojetím a zpracováním blíží sv. Antonínu před kostelem sv. Gotharda. Zdá se, že i v tomto případě měl sochař Havel před sebou kvalitní barokní předlohu, která však již zanikala, a tak musela být za kvardiána Gilberta Procházky ofm, jak uvádí klášterní kronika, nahrazena kopií. Máme před sebou světce ve františkánském hábitu, který je přepásán „bílou šňůrou“ tzv. cingulem s třemi uzly, které upomínají na tři řeholní sliby, kterými se řeholník zavazuje k životu v chudobě, čistotě a poslušnosti. Na druhé straně mu visí růženec, jehož modlitba byla pro řeholní život františkánů podstatná. Na slánské soše tiskne sv. František k hrudi kříž a na jeho rukou jsou patrné svaté rány tzv. stigmata. Ty poukazují na událost na hoře Alverna, kde se sv. František, a to dva roky před smrtí, při vroucí modlitbě dostal do vytržení, při němž se na jeho nohou, rukou a hrudi objevila stigmata – rány Kristovy. A protože se blíží Vánoce, je na místě zmínit skutečnost, že díky sv. Františkovi se v jeskyni u italského Greccia v r. 1223 poprvé slavilo narození malého Ježíška s živými jesličkami. Od té doby se tato tradice rozšířila na celou církev a jesličky pod vánočním stromkem nám připomínají pravý smysl vánočních svátků. U nohou sochy nalezneme další atribut, který světce často provází – umrlčí lebku – symbol pokání a rozjímání v ústraní.

Skulptura stojí na podstavci, jehož architektura je rovněž pozoruhodná. Opět jde o dílo sochaře Havla. Restaurátor akad. soch. Jan Turský se věnoval zejména zpevnění poškozeného měkkého pískovce (patrně z lomu u Mšena), který byl vakuově napuštěn. Touto moderní technologií se podařilo kámen podstatně zpevnit, petrifikovat, i do hloubky. Pro pracovníky památkové péče bylo nesmírně zajímavé a poučné sledovat vztyčení sochy. Byl to koncert zručných řemeslníků – profesionálů – pod vedením akad. soch. Jarmila Plachého, kteří usazovali sochu pomocí jeřábu na kovový trn podstavce. Svislou polohu vymezovali pomocí malých olověných distančních plíšků a horizontální rovinu neustále proměřovali pomocí vodováhy.