Zámek Bečov nad Teplou je jako cukrkandlový bonbon zapomenutý v mechu. Jedete k němu klikatou silnicí, všude jenom les a louky, pak takové údolíčko … tady to snad někde už… aha…. tak támhle se můžeme otočit … dobře, tak já pojedu pomalejc …. hele, tady něco… myslíš, že jsme dobře? .. a hele. Pic! Tady je to. Bonbon.
To místo nám bylo veskrze příjemné. Takové odčarované, pozitivní a smířené. Snad proto, že jeho tajemství je už stokrát probrané, zveřejněné, vyprané v médiích ze všech stran. Už prostě není nad čím spekulovat. Relikviář sv. Maura, ukrytý ve zdech toho cukrkandlu je už prostě světová hvězda, a na návštěvnosti je to vidět. Taky jsme se na něj přijeli podívat.
Prý je druhá nejcennější věc, kterou po korunovačních klenotech v Čechách máme. To nedokážu posoudit. Korunovační klenoty jsem tedy náhodou viděl, to zase jo. Ovšem to jsem byl ještě malý kluk. Jediné, co si z toho všeho pamatuju, byla ta nekonečná fronta na hrad a pak minuta v šeré místnosti, kde se za sklem leskly blejskavé věci. Otec pak spokojeně řekl: „Tak je ten kluk aspoň viděl. Hezký, viď?“ „Hmm.“ – Ale ať už můžu srovnávat nebo ne, zvědavý jsem byl.
Na Bečově je na relikviář extra prohlídka, při kterém do vás nasypou celý jeho životopis. Takže se po chvíli dozvíte, že vlastně historicky do těhle končin vůbec nepatří, že vůbec nesouvisí s českými dějinami a že nebýt toho pitomého nacismu a ještě pitomější války, možná by ho tu ani nebylo. Ale je v tom asi těžké hledat přímou logiku. V Paříži také stojí egyptský obelisk a je těžké říct, jestli je to dobře nebo špatně. Nechme to být jak to je.
Když potom totiž k němu vstoupíte, jdou tyhle pochyby a rozporuplnosti stranou. Dostaví se úcta a úžas, bez na ohledu na národnosti, víry a vyznání. Bez ironie. A pokud tu snad chybí ta národní hrdost na české dějiny, tak hrdost na ty restaurátory, kteří z hromady ohnilého dříví dokázali vzkřísit to, na co se díváte, je obrovská. Fakt, smekám.
