Kostel svatého Ignáce z Loyoly na náměstí 1. máje v Chomutově

Protiváhu dvěma kostelům na západním okraji náměstí 1. máje v Chomutově tvoří jihovýchodně v zástavbě umístěný kostel svatého Ignáce.
Ač jde o stavbu nepřehlédnutelnou, nenašel jsem ve svém archivu ani jednu pohlednici chomutovského náměstí, na níž by byl kostel vidět.

Z wiki a dalších zdrojů:

Kostel svatého Ignáce z Loyoly je římskokatolický kostel zasvěcený svatému Ignáci v Chomutově. Stojí v jihovýchodním nároží náměstí 1. máje v areálu bývalé jezuitské koleje. Jako její součást je od roku 1958 zařazen mezi kulturní památky České republiky. Kostel spravuje město Chomutov a je filiálním kostelem Římskokatolické farnosti – děkanství Chomutov. V kostele se pořádají umělecké a dokumentární výstavy, koncerty, autorské výstavy, koncertní recitály nebo pravidelné prohlídky s odborným výkladem a slouží také jako jedna z oddacích prostor ve městě.

Jiří Popel z Lobkovic, nejvyšší purkrabí království, povolal jako horlivý šiřitel katolické víry do Chomutova zástupce řádu v čele s provinciálem Georgem Baderem v roce 1589, protože zde chtěl založit gymnázium. Po prvních úspěších se rozhodl ve městě založit kolej, kterou nadal rozsáhlým majetkem. Jezuitský areál v Chomutově měl mít nejen vliv na bezprostřední region, ale měl stát v cestě aktivitám sousedního protestantského Saska. Po příslušných jednáních a vyhledání vhodného místa spojeného s výkupem řady měšťanských domů při koutu jižní strany hlavního náměstí, byl dne 14. srpna 1590 slavnostně položen a vysvěcen základní kámen náročně koncipovaného rozlehlého areálu.

Prvotní stavební činnost se soustředila do objektu v rohu náměstí při navazující ulici, kde vznikl nad klenutým přízemím první provizorní sakrální prostor (nově citlivě obnoven pro potřeby galerie). Za ním, směrem do hloubky parcely směřující až za městskou hradbu, byla budována náročně řešená vlastní kolej s pozoruhodným arkádovým nádvořím. Jeho detailní členění odpovídá řadě pozdně renesančních a manýristických staveb ve městě. Tato výrazně profilovaná tvorba tvoří jednu z méně známých, pro dějiny města i celých Čech ale podstatnou kapitolu. Dokládá prvotní nepochybné vlivy, jejichž zdroj je nutno hledat nejspíše v Nizozemí, odkud se do našich zemí toto umění šířilo přes Německo.

Plány nejstarší části měly být vyhotoveny již roku 1593, tradice (Balbín) připisuje její návrh přímo Lobkowitzovi, což je však značně nepravděpodobné. Je ale otázkou, zda právě Jiří Popel nepovolal do města speciálně vybrané stavitele a kameníky, což by vysvětlovalo jejich nečekanou stylovou orientaci. Lobkowitz by taky mohl být tím, kdo podnítil pozdně renesanční a manýristickou přestavbu města. Tato proměna byla i paradoxně urychlena velkým požárem, který v roce 1598 zničil větší část města. Zmíněné pozoruhodné arkádové nádvoří bylo proto dokončeno až v roce 1613.

Zásadní přerušení výstavby areálu způsobilo stavovské povstání, kdy s jezuity nesmíření měšťané kolej opětně obsadili a zástupce z města vyhnali. Po porážce na Bílé hoře se ale řád ihned vrátil aby v místě vytvořil významné rekatolizační středisko.

Výstavba areálu se na krátkou dobu urychlila, stavěla se nadále kolej a při hradbě i gymnasium. Jako hlavní řádový kostel však v první etapě sloužil zámecký kostel který byl jezuitům poskytnut na přechodnou dobu. Neklidná situace v první polovině 17. století ale veškeré práce značně zpomalila a k dokončení areálu došlo až po skončení třicetileté války.

Součástí koleje byla provizorní kaple v budově tzv. špejcharu, kterou nahradil raně barokní kostel svatého Ignáce postavený se zbývající částí areálu v letech 1663–1671. Kaple potom byla změněna na divadelní sál. Vyvrcholením jezuitských aktivit byla v Chomutově výstavba tohoto nového hlavního kostela, zasvěceného zakladateli řádu, sv. Ignáci. Teprve v roce 1663, 25. února, byla představenými koleje (rektor Georg Helmrich) na základě povolení pražského provinciála Johana Saxe uzavřena smlouva na výstavbu. Autorem byl tehdejší prvořadý v Praze sídlící stavitel italského původu Carlo Lurago.

Vysoké požadavky na stavbu lze doložit i srovnáním s dalším kostelem, stavěný rovněž C. Luragem téměř současně, a to kostelem sv. Ignáce při novoměstské koleji. Zejména interiér stavby je mimo zmiňované polosloupy do té míry shodný, že lze hovořit o variantách jednoho zadání.

Hrubá stavba zahájená roku 1663 byla dokončena již v roce 1668, kdy ji na svátek řádového světce sv. Ignáce požehnal pražský arcibiskup Matouš Ferdinand Sobek z Bílenberka. Vysvěcení však bylo provedeno až v roce 1671, kdy byl dohotoven a alespoň základním mobiliářem vybaven interiér. Nejpozději tehdy byly dokončeny i náročné koncipované figurální a vegetabilní štuky, které prováděli dle všeho pražští spolupracovníci architekta Luraga.

Vybavování kostela kvalitním mobiliářem se protáhlo až do 18. století. Hlavní oltář vyplňující téměř celou plochou závěrečnou stěnu presbytáře pochází ze 70 – 80. let 17. století. Monumentální architektura dělená do trojice polí nese vysoce hodnotné sochy pražské provenience, zejména sv. Petra a Pavla před bočními nikami. Hlavní barokní obraz se nedochoval, ve druhé polovině 19. století byl nahrazen malbou V. Kandlera. Z raně barokního období jsou i další oltáře vyplňující boční kaple. U nich se uplatňuje typický boldcový ornament. Velice zajímavé jsou oltáře kaplí nejblíže vstupu. Jejich zděná, umělým mramorem opatřená architektura se hlásí do 2. pol. 18. století. Vazba na Prahu je zde těsná, neobyčejně blízké protějšky těchto oltářů lze opět nalézt v již zmíněném novoměstském kostele stejného zasvěcení. Chomutovský kostel byl vybaven i řadou dalších, velice kvalitních součástí, které se však do současné doby dochovaly pouze torzovitě. K prvotnímu nejvýznamnějšímu vybavení náležel zejména obraz Ecce Homo, provedený roku 1584. Spolu z gotickou sochou panny Marie pocházející ze Saska byl dokladem dobové barokní snahy doložit kontinuitu víry.

V rámci zrušení jezuitského řádu v roce 1773 byl v letech 1776 až 1945 určen kostel pro místní posádku, protože v klášteře byla již v 18. století zřízena kasárna. Toto využití areál s výjimkou kostela těžce poškozovalo. Po roce 1945, zejména pak 1948 přestal kostel sloužit pravidelným bohoslužbám a začal rovněž pustnout. Problematickou záchranou byla aktivita 70. a zejména 80. let, kdy měla být stavba obnovena. Ideologicky se však nehodilo její vybavení, a proto bylo bezprostředně ohroženo. Jako paradoxní doklad lze z této doby uvézt snahu uzavřít narušený hlavní oltář za příčku vloženou do presbytáře, protože jinak mu hrozilo odstranění. Dnes slouží areál jako kulturní centrum města, a je zde několik galerií, knihovna a muzeum.

Kostel je neorientované jednolodní stavba s dvouvěžovým průčelím, které je vizuálně rozděleno do dvou úrovní. Vyšší úroveň je rozdělena pilastry do tří částí. Nad ní se nachází plně vyvinuté kladí, které nese trojúhelníkový štít. Před spodní úroveň předstupuje portikus završený obloukovitým štítem, který kryje tři portály s dochovanými barokními dveřmi. Obě věže jsou v nejvyšší úrovni osmiboké a zastřešené cibulovou střechou s lucernou. Věžní okna ve střední části jsou obdélná s frontony a v horní části mají segmentové římsy. Boční strany jsou členěné lizénovými rámy a půlkruhovými okny. K závěru lodi jsou připojeny přístavky Božího hrobu, sakristie a oratoř.

Na vrcholovém oblouku portiku stojí pětice soch. Uprostřed je na podstavci s lobkovickým erbem socha Panny Marie. Po stranách se vlevo nachází sochy svatého Ignáce a svatého Jiří a vpravo sochy svatého Františka Xaverského a svatého Floriána. Také jejich podstavce jsou zdobené lobkovickými erby. Výjimku představuje podstavec pod sochou svatého Floriána, na kterém je městský znak.

Interiér kostela je klenutý valenými klenbami, stěny jsou členěny polosloupy. Hlavní loď je lemována neprůchozími kaplemi, nad kterými se nachází ochoz. Na něj se vstupuje točitými schodišti uvnitř věží. Pod presbytářem se nachází krypta.

Barokní zařízení pochází z konce sedmnáctého století, ale oltářní obraz svatého Ignáce od Viléma Kandlera vznikl až ve druhé polovině devatenáctého století. Hlavní oltář zdobí sochy svatého Petra a Pavla.

Kostel je památkově chráněn jako součást jezuitské koleje, o něm samotném v Památkovém katalogu podrobně:

Jednolodní neorientovaný kostel stojící na obdélném půdorysu, s bočními kaplemi a dvojvěžím u severního průčelí se středním štítem. Předsunutý portikus je završený segmentovým obloukem zdobeným plastikami.

Kostel svatého Ignáce je raně barokní typický řádový jezuitský kostel (jednolodní s bočními kaplemi) vycházející z modifikovaného typu Il Gesú. Budován byl na základě smlouvy uzavřené roku 1663 s významným barokním stavitelem Carlem Luragem a dokončen byl pět let poté roku 1668, kdy byl i vysvěcen tehdejším pražským arcibiskupem Matoušem Ferdinandem Sobkem z Bilenberka. Dokončovací práce v interiéru kostela pokračovaly ještě nejméně další tři roky. V letech 1776-1794, po zrušení jezuitského řádu, sloužila tato sakrální stavba jako posádkový kostel.

Kostel sv. Ignáce a sv. Františka Xaverského tvoří západní stranu arkádového nádvoří jezuitské koleje, severním hlavním průčelím se obrací do náměstí. Okolní zástavbu zde výrazně převyšuje a dolní část náměstí svým mohutným vstupním průčelím ovládá.

Jde o neorientovanou jednolodní sakrální stavbu, s bočními kaplemi a dvojvěžím. Střecha nad lodí je sedlová, do průčelí se promítá středním štítem. Boční kaple jsou kryté pulty, presbytář sedlem. Kostel je zděný, omítaný. Aktivní prvky fasády jsou (kromě hlavic polosloupů a pilastrů) sytě červené, pasivní bílé. Krytinou je tmavočervený asfaltový šindel, cibulové báně s lucernami jsou pokryté měděným plechem.

Pětiosému dvouvěžovému hlavnímu průčelí dominuje mohutný portikus, který je řešením značně odlišný od průčelí jezuitských pražských kostelů sv. Ignáce. Je trojosý, završený segmentovým frontonem, jehož kladí, ve střední ose přerušené středním obloukem, nesou čtyři toskánské sloupy na hranolových soklech. Tomuto členění odpovídá pod portikem také členění průčelní zdi se třemi vstupními otvory (z nichž střední je vyšší a provedením profilovaného ostění s uchy dominantní) a pilastry. Portikus je zaklenut. Na vrcholu frontonu je umístěno pět raně barokních soch světců z černovického pískovce, v nejvyšším místě uprostřed socha Panny Marie s Ježíškem. Nad portikem pokračuje druhé, rovněž pětiosé patro, vynášené subtilními iónskými pilastry, zakončené vysokým kladím. Na něm je posazen trojúhelný štít. Po stranách štítu vystupují nad římsu dvě věže čtvercového průřezu, které přecházejí do oktogonů, zakončené jsou cibulovými střechami.

Chráněné památkové hodnoty představuje celý objekt kostela sv. Ignáce s exteriérovou i interiérovou (byť částečně zaniklou či modifikovanou) výzdobou jakožto ojediněle dochovaný příklad raně barokní jezuitské sakrální architektury dokumentující jak vývoj raně barokní sakrální architektury ve středoevropském prostoru, tak stavební činnost Carla Luraga. Jeho význam z uměleckohistorického hlediska přesahuje hranice regionu.

O sochách na průčelí kostela se píše v knize Sochy Chomutova Jaroslava Pachnera (vydalo statutární město Chomutov 2013) na stranách 66 a 67:

Sochy nad hlavním vstupem do kostela sv. Ignáce na náměstí 1. máje tvoří svatou pětici patronů jezuitského řádu, koleje, gymnázia i města. … Nad hlavním vstupem před severním průčelím byl vybudován portikus, který se v českém prostředí poprvé objevil u kostela sv. Salvátora na Starém městě pražském. Čtyři vysoké sloupy nesou úzký pás klenby zakončený obloukem s římsou, na níž byly postaveny pískovcové sochy. Na vrcholu portiku stojí Panna Maria s Jezulátkem s podstavcem, na němž je erb rodu Lobkoviců, jehož iniciály G.P.D.L. (Georgius Popel de Lobkowitz) připomínají zakladatele koleje. Po jejím levém boku se nachází socha svatého Ignáce, zakladatele jezuitského řádu a po pravém boku svatého Františka Xaverského jako patrona koleje. Na vnějších okrajích oblouku je vlevo umístěna socha svatého Jiří v brnění a vpravo svatý Florián jako tehdejší patron města Chomutova. Podstavce prvních tří soch zdobí ještě jeden erb Lobkoviců a dva erby rodu Martiniců jako dalších patronů stavby kostela a koleje. Pod nohama svatého Floriána je umístěn chomutovský městský znak.