Na dosah od Horního Slavkova, ve stráních nad ním, je Krásno. A teď nemám na mysli jen ten dojem, ale především to pidimidi městečko, které nejenže dalo jméno rozhledně nahoře nad ním, ale také v sobě ještě stačí ukrývat v bývalém dole hornické muzeum. Krásno tak vlastně dosahuje z hlubin země až téměř k nebesům.
No, tak jsme se zasnili a zpět na zem. To muzeum je především rájem pro technicky založené typy. Stroje, parní mašiny, lokomotivy, důlní vybavení a přístroje, figuríny zraněných horníků, důlní vozíky, technické zázemí…. není to sice moje nejsilnější káva, ale zklamaný jsem rozhodně nebyl. Dost místa tu dostala samozřejmě i samotná historie toho místa, dobývání cínové rudy a tak … Ale především jsem si odnesl tři silné zážitky, které až tak nesouvisely se samotným hornictvím, jako spíš se mnou samým.
Poprvé a rovnou déja vu – v jedné z technických budov je ukázkově zřízena dělnická šatna. Páni, jak ta byla věrohodná! Všechna ta moje dělnická minulost z mládí se ve mně zavrtěla. Ty plechové skříňky, umolousaný stůl plný vajglů, zbytků svačin a dobových novin, to nedopitý kafe, ta špatně schovaná láhev rumu, ty lahváče …. tu expozici dělal někdo s velkým citem pro věc a jistě i s osobní zkušeností…
Podruhé a zase déja vu (to už je s novým Slavkovem potřetí – co je tohle za kraj, proboha!) – ve venkovní expozici strojů a vozů stála …. zelená skříňová vejtřaska … přesně taková, v jaké jsem odkroutil dva roky socialistické vojny. Má chápavá žena mě nechala v mém vytržení, jako se nechává dítě na prolézačce, a já lezouce stále dovnitř a ven skoro jsem až čekal, kdy se z venku ozve ten debilní traktorista předělaný z rozhodnutí strany na podporučíka, kterému tak strašně smrděly nohy, a který nás rok a půl strašlivě sr..!
Potřetí už to bylo místně stylové. Za drobný příplatek jsme se nechali v rámci prohlídky zlákat na jízdu důlním vláčkem s těmi vagonky, které vozily horníky do díry… jaké bylo naše překvapení a pobavení, když jsme zjistili, že vláček s námi krouží po povrchu částečně jakýmsi simulovaným tunýlkem a jinak kolem kopečku jedné navážky. Při prvním kolečku si řeknete – dobrá, tak jsem se nechal nachytat, moc to nestálo, no nic. Ale při druhém kole, kdy už vám to přijde dlouhé, si tak nějak člověk uvědomí, že v těch vozejčkách byli narvaní ti velcí chlapi, kteří tímhle každý den jeli bůhví jak dlouho do černý díry, a to už vlastně tak vtipný moc není…
