Nenechte se zmást nadpisem, jsme pořád v Horním Slavkově. Ale ten má dvě naprosto časem i prostorem oddělené části a o té „nové“ běžný projíždějící nemá ani potuchy. Ani my jsme první den neměli.
Ale pořád tu něco nehrálo, pořád jakoby něco chybělo. Pořád mnoho aut zahýbalo na jakousi silnici, která se zdála být oproti mapě navíc. Vydali jsme se po ní pěšky. Silnice bez domů okolo, zdánlivě absurdně lemovaná chodníkem nás zavedla na kopec. A tam – jiné město. Prošli jsme branou na obrovské náměstí, kde by mohli pionýři kroužit v desetistupech. A pak se u mě dostavil záchvat Déja vu! Volgograd! Proboha, jsem opět ve Volgogradu!
Rozumějte, když jsem v osmdesátých letech minulého století oblékal zelené sukno, byl jsem mimo jiné (bez ohledu na můj názor) Varšavskou smlouvou vyslán až do krajů za Volhou, na vojenské cvičení. Za to, jak obratně jsme na manévrech rakety vystřelovali, byli jsme odměněni jednodenním výletem do Volgogradu, chcete-li Stalingradu. Nemohu se toho zážitku zbavit.
Jsem opět tady? Ne. Ale ta podoba! Jen je všechno nižší a menší. Když kdysi soudruzi strhli staré město, rozhodli se zároveň, že postaví město nové, lepší. Slavkov pro nové a šťastné pracující! (A také zakamuflují bývalý pracovní tábor, jestli se nemýlím…) A kde si vzali inspiraci, je nabíledni. Sovětské město jako vyšité.
Ale abych nekřivdil. Toto platí jen o samotném centru, které spadá do 50. – 60. let 20. století. Jak se sídlištěm vzdalujete od onoho náměstí, jako byste se pohybovali v čase. Staré bytovky střídá stále povědomější ráz sídliště, Typ paneláků je stále známější, a na okraji už jste bezmála snad až před „sametovkou“. Razítko dnešní doby pak ztělesňuje hypermarket. Pokud se někde vyučuje historie sídlištní architektury, tak rozhodně tady.
