První, co jsme ve Slavkovském lese objevili, byla Krásenská rozhledna. Nijak jsme ji nehledali, protože jsme o ní prostě nevěděli. Byl to ten případ, kdy jedete kolem a řeknete: „Hele, támhle něco je. Půjdem to omrknout, ne?“ A tak jsme šli.
Od silnice je to asi desetiminutová procházka, ani ne moc do kopce, protože, na ten jsme už víceméně vyjeli autem. A pak přijdete lesíkem na palouk, a tam stojí věž, jakoby tam stála odjakživa. Jestli se o něčem dá říct, že to je na svém místě, tak Krásenská rozhledna rozhodně ano. Kamenná věž postavená, nebo lépe řečeno navršená z kamenů, které se válí všude okolo a ze kterých je nepochybně i celý kopec, působí jako vyrostlá ze země. Jakoby už tam dávno byla a lidé ji jen dotvořili k obrazu svému.
U paty věže ve svém karavanu s občerstvením sídlil starší domorodec, který nás mlčky obral o drobné za nějaké pohledy a tretky a pak si šel k nedalekým keřům trhat maliny. Byl tu jen on, já a moje žena. Vystoupali jsme po obvodovém schodišti na tu kamennou homoli. Rozhled je hezký, na všechny světové strany se táhne krásná krajina, ale to je tak všechno, co k tomu říct. Je- li někde k vidění nějaká dominanta, tak jsme ji pro pomalu se blížící bouře neviděli a městeček je okolo poskrovnu. Jediným akčním momentem byl pohled na široko daleko jediného kombajnéra, který ztracen v širém lánu kombajnoval se svým kombajnem. Domorodec u malin plnil plody malý plechový hrníček a pak ho vždy na ex vyklopil do úst. Krajina tichla.
Byl to spíše mystický, než adrenalinový zážitek. Zvlášť, když jsem objevil, že celá věž je dutá a ta vnitřní kruhová místnost je vysoká skoro až pod vrchol věže. Nahlédl jsem dovnitř mřížovaným okénkem a viděl, že uprostřed té kruhové místnosti stojí stůl. A uprostřed něj stojí … velká špinavá PET lahev. Vzpomněl jsem si na ryby a jejich vzduchové měchýře. Možná to byla zhmotnělá stará duše té staré věže.
