Kámen ze zaniklého kostela svatého Martina v Činově u Andělské Hory

Na trase žluté turistické značky a Naučné stezky Andělská Hora-Kyselka mezi Andělskou Horou a zaniklou osadou Stichlův mlýn je u cesty pomník – kámen ze zaniklého kostela svatého Martina v Činově.

Mapy.cz a řada dalších zdrojů sice uvádějí jméno osady a mlýna ve tvaru Štichlův mlýn, poučenější zdroje však háček vynechávají – majitel mlýna se jmenoval Stichel a místo Stichelmühle. Stejně tak opravují někde uváděný tvar obce Cínov na Činov (Schönau).

A právě web Příroda a památky Karlovarska o zaniklém kostele podrobně informuje:

Pozdně barokní filiální kostel sv. Martina nechal vystavět v letech 1775-1776 tehdejší majitel panství Kysibel (Stružná) hrabě Ludwig Hartig podle projektu neznámého architekta na hřbitově na malé vyvýšenině na horním severozápadním okraji vsi Činov (Schönau). Nový kostel nahradil tehdy již nevyhovující pozdně gotickou dřevěnou kapli, která byla poté přeměněna na márnici. Kostel sv. Martina spadal zpočátku pod správu farního kostela sv. Michaela Archanděla v Andělské Hoře, roku 1783 byl poté přifařen ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie v Žalmanově.

Roku 1797 opravil loketský varhanář Johann Ignatz Schmidt starý pozitiv ze Žalmanova, který následně instaloval v činovském kostele. V roce 1874 byly následně zhotoveny varhanářem Johannem Georgem Sommerem z Františkových Lázní nové varhany za 687 zlatých. V roce 1896 nechal tehdejší patron kostel renovovat karlovarským malířem Maxem Eberlem. Roku 1900 věnoval tehdejší majitel panství Kysibl a patron kostela hrabě Rudolf Černín z Chudenic k hlavnímu oltáři nový jezdecký obraz sv. Martina.

Během první světové války byl odevzdán zvon kostela na válečné účely. Na Velikonoční pondělí 27. března 1921 byla v kostele osazena pamětní deska obětem 1. světové války od sochaře Petra Wolffa z Andělské Hory. Průvodní řeč tehdy pronesl Karl Reimer z Činova. Dne 21. září 1924 byl vysvěcen nový zvon, který byl následně osazen ve zvoničce kostela. V roce 1926 byla z původní dřevěné kaple do kostela přenesena hodnotná pozdně gotická trojkřídlá archa z počátku 16. století.

Po nuceném vysídlení německého obyvatelstva po konci druhé světové války a následném začlenění vsi do nově vzniklého Vojenského újezdu Hradiště v roce 1953 však přestal být kostel sv. Martina udržován a postupně chátral. Někdy v průběhu šedesátých let 20. století proběhla následně celková demolice opuštěného kostela v rámci likvidace původní zástavby zaniklé vsi. Stále zastřešený kostel je zachycen ještě na leteckých snímcích vojenského leteckého mapování z let 1961 a 1962. Vnitřní zařízení interiéru bylo před demolicí kostela převezeno do depozitáře sbírky církevního umění v areálu bývalého proboštství v Chlumu sv. Maří. Dnes se na místě strženého kostela nachází pouze zarostlá hromada sutin a úseky ohradní hřbitovní zdi a rozvalené náhrobky zničeného hřbitova.

V roce 2015 byla spolkem Andělská Hora z.s. při cestě z Andělské Hory do zaniklé osady Stichlův Mlýn instalována část žulového ostění portálu vstupu do kostela, které někdo vytáhl za sutin strženého kostela v Činově a používal jej jako smyk pro vláčení na poli.

Neorientovaný menší jednoduchý pozdně barokní jednolodní kostel s lodí na obdélném půdorysu s připojeným užším odsazeným, pravoúhle uzavřeným presbytářem, krytý sedlovou, nad závěrem valbovou šindelovou střechou s oplechovanou otevřenou hranolovou zvoničkou nad vstupním průčelím, se zkosenými nárožími a polokruhově zakončenými otvory, završenou stupňovanou jehlancovou stříškou s makovicí na vrcholu.

Trojosé jihozápadní vstupní průčelí kostela s menším obdélným vchodem uprostřed, bývalo nad mohutnou vynesenou profilovanou římsou završeno hladkým vystupujícím trojúhelníkovým štítem. Podélné stěny lodi kostela bývaly prolomeny po třech velkých obdélných, segmentem zakončených oknech. Po jednom stejném okně prosvětlovalo boční stěny presbytáře, v závěrové stěně pak bývala umístěna dvojice stejných oken. Vnější stěny kostela bývaly členěny mohutnými pilastry a lizénovými rámci.

Vnitřní prostor kostela býval plochostropý, krytý dřevěným fabionovým štukovým stropem. Prostor presbytáře býval od lodi oddělen širokým polokruhovým triumfálním obloukem, na jehož klenbě byl umístěn latinský věnovací nápis: „LUDoVICUs Ioannes CoMes / ab HartIg fIerI JUssIt.“ (Pod ochranou Ludwiga Johanna Hartiga) s chronogramem na rok výstavby kostela 1775, doplněný nad středovým klenákem reliéfním rodovým erbem Hartigů a štukovými plastickými zavěšenými girlandami po stranách. Vnitřní stěny a strop kostela bývaly zdobeny štukovými reliéfy s květinovým dekorem.

Vnitřní pozdně barokní zařízení kostela z druhé poloviny 18. století bylo současné s výstavbou objektu. V presbytáři býval postaven hlavní oltář s jezdeckým obrazem sv. Martina z roku 1900 s vyobrazením světce na koni během dělení pláště. Obraz býval osazen ve zprohýbaném rámu, neseným po stranách anděly, kteří nesli rovněž korunu v nástavci rámu obrazu. Na oltářním stole bývala postavena soška Nejsvětějšího Srdce Páně. V oválných rámech nad postranními brankami oltáře bývaly umístěny obrazy Nejsvětějšího Srdce Páně a Nejsvětější Srdce Panny Marie.

Při levém pilíři triumfálního oblouku bývala umístěna jednoduchá polygonální kazatelna s figurální plastikou na stříšce. V nároží lodi v sousedství kazatelny byl postaven postranní oltář s podobným rámem jako na hlavním oltáři. Na kruchtě bývaly umístěny varhany z roku 1874 od varhanáře Johanna Georga Sommera z Františkových Lázní. Jednalo se jednomanuálové varhany s mechanickou trakturou. V interiéru kostela bývala osazena pamětní deska obětem 1. světové války z roku 1921 od sochaře Petra Wolffa z Andělské Hory.

V kostele bývala umístěna rovněž hodnotná, vyřezávaná pozdně gotická trojkřídlá archa z počátku 16. století, přenesená z původní kaple. Střední část archy o rozměrech 2 x 3 metru tvořil obraz Zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Nad otevřeným hrobem se vznášela osvětlená postava Spasitele. Na obou postranních křídlech byla vyvedena malbou na dřevě vyobrazení celkem čtyř evangelistů s atributy. V levém dílu byl vyobrazen sv. Jan Evangelista s knihou na kolenou, na které byl nápis: „Sanitus Johanness Tag“. Na modlící lavici bylo otevřeno evangelium s textem: „Das Blut Jesu Christi Macht Unss rein“ (Krev Ježíše Krista nás očišťuje). Pod tím byl vyobrazen sv. Marek, jehož kniha položená na kolenou nesla nápis: „Sanitus Marcus“ a v knize evangelia na lavici byl umístěn text: „Christus Ist umd unrer Misedat Allen…“. V horní části pravého křídla byl vyveden sv. Matouš. Kniha evangelia ukazovala slova: „Anno 1578 Sanitus Mattheuss Der Jü“. Pod tím bylo vyobrazení sv. Lukáše, na stránkách jehož knihy stálo: „Santuss Lukas Beschneidet uns“.

V kostele byly postaveny varhany z roku 1874 od varhanáře Johanna Georga Sommera z Františkových Lázní. Jednomanuálový nástroj s šesti rejstříky, mechanickou trakturou a zásuvkovou vzdušnicí.

Kolem kostela se rozkládal hřbitov elipsovitého půdorysu, obklopený kamennou ohradní zdí s šindelovou stříškou, prolomenou pozdně barokní branou. U ohradní zdi při severozápadním průčelí kostela stávala původní dřevěná kaple, užívaná jako márnice.

Na leštěné desce na stéle, umístěné vedle kamene z kostela, je nápis:

Poutníku postůj a seznam se s osudem kamene,
který je před tebou.
Jde o bývalé žulové ostění s pohnutou minulostí:
naposledy sloužilo jako smyk na nedalekém poli,
když ho předtím někdo vytáhl ze zbořeniště.
Původně však tato žulová zárubeň byla umístěna
ve vchodových dveřích dnes již zaniklého pozdně barokního
kostela sv. Martina z roku 1776. Kostel stál v nedalekém Činově.
Co asi prožíval kameník, když kámen dobýval
v lomu Tis u Blatna a později ho osazoval do kostela?
A ptejme se dál: Kolik lidí asi prošlo okolo tohoto kamenného památníku,
s jakým asi přáním do kostelních dveří vcházeli,
kolika z nich se přání vyplnilo a kolik jich odcházelo se smutkem v duši?
Člověče, zamysli se a zkus se zeptat tohoto kamenného svědka.