Bylo uprostřed léta, na mnoha místech naplno zuřily prázdniny, ale ve Slavkovském lese bylo nápadné ticho. To vás až zarazí, jak ospalý je to kraj, zvláště když pocházíte z bláznivých severních Čech. Skupinky rozjívených dětí? Snad jen sporadicky. Ve zdejších městečkách potkat více místních pohromadě? Prakticky nemožné. Malé krámky všeho druhu jsou vylidněné, zcela prázdné, jen s usínajícími pokladními. Turisté? Víceméně ani noha, pokud nepočítáme ty dva body v oblasti, které se jmenují Bečov a Loket.
Ovšem i tahle dvě turistická centra mají svou zvláštnost. Ano, přes den jsou nacpaná turisty, těžko je tam dobře zaparkovat, předzahrádky restaurací a cukráren přetékají hladovými a zmoženými rodinami, nezničitelnými dětmi, domácími mazlíčky a kdoví čím ještě. To vše ovšem až do úderu posledních prohlídek v hradu, respektive zámku. Jakmile se utrhne poslední vstupenka, jakoby na ta místa padla klatba. Lidé se vytrácejí jak pára nad hrncem, restaurace osiří, ačkoliv otvírací doby hlásají čísla daleko večernější. Obsluhy zpomalí a přestanou s vámi počítat, parkoviště se vyprázdní a jste zase sami. Lidé z těch posledních prohlídek se vrátí do úplně jiného světa. Skoro se vám vybaví zvuky zavírajících se okenic, protože doba lidí končí a přichází hodina duchů, nebo co.
Na ostatních místech toho kraje je intimita turistického prožitku prakticky zaručena. Tak třeba:. v Slavkovském muzeu jsme byli sami, v muzeu hornictví v Krásnu jsme se setkali s jednou rodinou, na Krásenskou rozhlednu jsme měli luxus sólovýstupu. A tak by šlo pokračovat. I v tom penzionu jsme byli zpočátku úplně sami.
Ten zajímavý kraj je zcela neobjevený. Snad je to tím, že má pohnutou historii a v minulosti spíše odpuzoval, snad tím, že nyní se jen těžko zvedá a lidem se tam hůře hledá obživa, ale rozhodně stojí za to ho vidět. On by ten větší ruch místním dost prospěl, zdá se mi.
