Mou Terrou Incognitou byl až do téhle cesty Slavkovský les. Oblast mimo veškeré hlavní tahy, bez většiny turistických taháků, ležící zcela ve stínu vykřičených Karlových Varů. A jak jsem později pochopil, ve stínu v minulosti zcela cíleně budovaném.
No považte – stříbro, cín, uran, vězni… – to se na světlo nevytahuje při žádném státním systému, natož při těch našich předchozích. Ale teď, když už všichni odnesli, co se odnést dalo, se ta vyčerpaná země pomalu probouzí. Ale to hodně předbíhám. Nejdříve tam musíme přijet a já mířím přímo do srdce oblasti, do Horního Slavkova, kde jsem v jednom slušném penzionu rozbil svou čtyřdenní základnu.
Pokud chcete navštívit Horní Slavkov autem, dodržujte pečlivě padesátku v obci. Ne, nemají tam radar, který vám zkrátí úspory. Říkám to proto, že když budete spěchat, náhle se vynoříte z lesa, projedete jednu křižovatku, a jste v něm zpět. Ta chvilka mezi těmi lesy bylo to „ono“, takže se pak musíte zbytečně vracet. Já jsem svůj penzion našel na „první dobrou“ , ovšem to náměstí, na kterém měl stát tam …. prostě není. Místo něho jakýsi lesopark, široká hlavní silnice a nápadně široké chodníky. Později jsem zjistil, že ono náměstí – kdysi městská památková zóna – bylo na základě škrtu úřednického pera někdy v padesátých letech minulého neblahého století zbouráno. Asi nebylo pro tehdejší pokrok dost moderní.
Tak jsme se po ubytování šli se ženou podívat po nebližším okolí, co na nás z těch dob zbylo. No, jak to říct… na jedné straně na vršku kostel, který z dálky vypadal, že ho drží pohromadě jen víra Boží, na straně druhé, za potokem s vysokou regulací … proč to nepřiznat … tak trochu ghetto. K tomu vám při ubytovávání milý hostinský řekne: „Auto si klidně nechte před penzionem. Policajti mají služebnu hned vedle a je tam i kamera.“ – to vám věru nepřidá. Tak uvidíme.
