Řekl jsem si, že asi po patnácti zastaveních je nejvyšší čas se trochu ohlédnout a celou věc uzavřít. Vždyť šlo vlastně o banální výlet, kterých se denně uskuteční tisíce. Proč to tedy ve mně zanechalo tak silný dojem, který mě zase v životě posunul o kousíček jinam?
Že z toho snad dokonce cítíte pach nelíčeného obdivu k západním kulturám? Ne, ne. Nejsem naivní. Je mi naprosto jasné, že i v tom pro mě krásném Londýně a okolí se krade, smilní, podvádí, podplácí, politikaří, užívají drogy či občas i rabuje….no známe to. A to, že jsem to za čtyři dny nikde neviděl, nic neznamená. Ale přesto to byla právě ta společnost, která mě uchvátila.
Dám jednoduchý příklad. Na letišti v Praze i po přistání v Londýnském Stanstedu tlačenice. Při nastupování, při odbavování, všude … a vždycky byli hlavními aktéry Češi, Poláci, Rusové, Slováci. Uzavřenost, kyselost, tiché loktování, mlčenlivé předbíhání, zarputilost … a to všechno mimochodem jen proto, abychom se opět všichni, první jak poslední, sešli na stejné autobusové zastávce. Pak čtyři dny ve vlacích, autobusech, plných chodnících, v metru, v obchodech, v pubech…. nic …. ani náznak nějaké tupé davovosti a touhy se někam neomaleně vedrat. Ruce u vchodů kynoucí k projití, letmé úsměvy. Všechno jaksi na pohodu. A po těch pár dnech, kdy se člověk cítí až nepatřičně, či dostatečně nevychován, přijdete na letiště plné těch neomalených Slovanů a je to zpět. Jakoby ti první měli letět dřív, nebo co. Já vím, že pro někoho je to možná maličkost, ale myslím si, že právě z těchto maličkostí je složen celý ten pocit, jak to tam bylo jiné, než u nás.
Napadlo mě, že je to asi tím, že oni žijí ve svobodném světě mnohem déle než my, a tak měli mnohem více času se…jak bych to řekl…kultivovat. Je možná smutné zjistit, jak nám i po pětadvaceti letech „kultivace“ hodně schází, ale na druhou stranu si říkám, že i oni museli jistě touto fází „křupanství“ a „raného kapitalismu projít, udělat tu zkušenost a vyrůst. A tak jsem si sem, do toho našeho současného Kysela, přivezl především naději, že když to nezbabráme, také se nám to jednou může povést. A to mě vlastně potěšilo z celé výpravy nejvíc, když o tom tak přemýšlím…
