Kostel apoštola Pavla v Ústí nad Labem

V Bratislavské ulici v Ústí nad Labem stojí kostel apoštola Pavla.

O kostele, patřícím do skupiny „červených“ kostelů, wiki uvádí:

Kostel svatého Pavla (také chrám apoštola Pavla či lidově Červený kostel) je evangelický kostel v Ústí nad Labem, nacházející se při křižovatce ulic Horova, Bratislavská a Churchillova. V roce 1998 byl Ministerstvem kultury prohlášen kulturní památkou.

Základní kámen byl položen 28. září 1904 a samotná výstavba probíhala do roku 1906, kdy byl kostel dokončen. Postaven byl v tehdy nejluxusnější ústecké ulici (dnes Churchillova) dle plánů lipského architekta Julia Zeissiga v novorománském slohu se secesními prvky. Stavbu financovaly rodiny místních podnikatelů, které se do Ústí v 19. století přestěhovaly z protestantských oblastí Německa (Fam. Wolfrum, Ludwig, Bornemann, Siegfried). Stavby se zhostila ústecká společnost Alwin Köhler & Co. (mezi její další realizace patřila například ústecká synagoga), a byla při ní použita progresivní technologie v podobě částečně předpjatých železobetonových příhradových nosníků systému Visintini (dle vynálezce vídeňského architekta Franze Visintiho), které zaklenuly 12,4 m širokou loď. Tyto nosníky se již v té době používaly pro stavbu železničních mostů, ale zde byly vůbec poprvé použity pro nosník klenby. Kostel je jednoduchou stavbou s polokruhovou apsidou, půlkruhově zaklenutými okny a s věží vysokou čtyřicet metrů. Nad portálem je fronton a nad ním novorománské okno. Nad vchodem a bočních stěnách je dřevěná kruchta, na níž se nachází varhany z dílny Hermanna Euleho z Bautzenu (Budyšína). Oltář je z bílého mramoru. Interiéru vévodí socha žehnajícího Krista z karského mramoru (kopie sochy od Bertela Thorvaldsena z hlavního kodaňského chrámu, inspirované obrazem Moudré a pošetilé panny od Petera von Cornelia). Stavba vyniká cihlově červenou fasádou, kvůli níž se kostelu apoštola Pavla začalo lidově říkat „Červený kostel“. Navzdory všeobecně rozšířené domněnce však budova není z cihel, ale z betonu, na zdech jsou pouze nalepené červené kachlíky imitují cihly.

Ke sklonku druhé světové války byl kostel lehce poškozen spojeneckým bombardováním města a v důsledku výbuchu bomby přišel 17. dubna 1945 o všechna původní okna, jež zdobily výjevy ze života Ježíše Krista a apoštolů Petra a Pavla. Po válce byly všechny německé nápisy zabroušeny či zabíleny. Kostel od té doby spoluvlastní a spravují Českobratrská církev evangelická a Církev československá husitská. 

Kostel je kulturní památkou:

Vlastní evangelický sbor v Ústí vznikl později než v okolních městech (Chomutov, Podmokly, Teplice). Nejbližší evangelickou obcí byly Habrovice, křty a pohřby v Ústí obstarávali katoličtí duchovní. Evangelické sňatky prováděl habrovický pastor. Koncem 50. let 19. století pastorační péči převzal duchovní z Teplic – prováděl křty, ale muselo se za ním dojíždět. Důležitý je rok 1861, kdy byl vydán tzv. Protestantský patent, který zrovnoprávnil evangelíky s katolíky. Od roku 1863 se začala pořádat sbírka na novou modlitebnu. V té době bylo v Ústí asi 300 duší. Největší dar poskytli rodiny Wolfrum, Kroitsch, Eckelmann a Spolek Gustava Adolfa, konkrétně lipská a vídeňská pobočka. Teplický farář modlitebnu vysvětil v roce 1865. Stavbu navrhl pozdější starosta Adolf Kögler a stála v dnešní Brněnské ulici. Šlo o prostou budovu s obloučkovým vlysem a lizénami. Budova byla v roce 1907 přestavěna na požární stanici. V roce 1878 dosáhla místní obec úplného osamostatnění a dostala i svého faráře. Byl jím Sas Friedrich Albert de Horde, který ale po čtyřech letech odešel zpět do Německa. Na nové místo byla vybrán Albert Gummi, který ve funkci působil do roku 1928. Byl původem z Mnichova, ročník 1859. Velký počet věřících přinášel nutnost zajistit větší modlitebnu. První evangelický kostel v dnešním Ústí ale nebyl tento červený, nýbrž kostel v Novosedlicích (dnes součást Střekova), což byla samostatná obec. Postaven byl v roce 1900 (tedy dříve než ten katolický). Na kostel významně přispěl Schicht a obec měla i kazatelskou stanici ve Velkém Březně. Kostel byl odstřelen v roce 1966. Ústí mělo také kazatelskou stanici v Krásném Březně, kde se scházeli v hospodě U říšské ústavy. V nedalekých Trmicích byla modlitebna také nejprve v hospodě U modré hvězdy a později v roce 1907 byl postaven stávající trmický evangelický kostel.

Sbor v Ústí řešil dilema. Buď rozšířit stávající modlitebnu v Brněnské, nebo počkat a šetřit na nový kostel. Carl Friderich Wolfrum jako nejvýraznější osobnost přesvědčil sbor počkat, ale nového kostela se již nedožil. Kurátorem sboru byl jeho syn Ludwig. Rozhodující se nakonec stalo, že ředitel Spolchemie Max Schaffner věnoval svůj pozemek na stavbu kostela. Dar dali Wolfrumové, starosta Bornemann a Gustav-adolfský spolek. V roce 1902 byla vypsána soutěž, kterou vyhrál projekt lipského architekta Julia Zeissiga. Stavba začala v roce 1904 a skončila 1905. Prováděl ji člen sboru a největší stavitel v okolí Alwin Köhler. Na slavnostním svěcení 30. ledna 1906 předal obřadně klíče faráři Gummimu. Náklady se vyšplhaly na 150 000 korun. Köhlerova firma dokonce prý na stavbě ušetřila, což nebylo zdaleka pravidlem. Farář při první bohoslužbě vysvětil zvony, varhany, křtitelnici, kazatelnu, oltář a celý kostel. Obřadu se účastnili kromě evangelíků i starosta a významní představitelé města. Slavnost pokračovala v sále Turnhalle (Sokol, Budvarka, Tyršovka). Po vzniku Československa došlo k reorganizaci evangelické církve, v Ústí zůstal v čele Albert Gummi, měl k sobě pomocníka Ludwiga Baiera, který se v roce 1928, když šel Gummi do důchodu, stal farářem. Albert Gummi zemřel 10. října 1930. Za první republiky měl sbor 3400 duší. Při spojeneckém náletu v roce 1945 dopadla v blízkosti kostela bomba a poničila ho, vysypala se všechna okna, poškozena byla střecha a varhany. Ještě po skončení války se chvíli konaly bohoslužby v Trmicích a na Střekově v němčině. Farář Baier dobrovolně odešel v roce 1948 do Bavorska. Zemřel v roce 1951. S Ústím nad Labem zůstával v korespondenčním kontaktu.

Poválečná historie je spojena se dvěma církvemi – s Církví československou husitskou a s Českobratrskou církví evangelickou. Fary německých církví po válce převzaly církve české. V případě tohoto kostela byla uzavřena dohoda o spoluvlastnictví. Kostel nebyl ihned po válce důsledně opraven, protože na to nebyly prostředky, byly provedeny jen nejnutnější zásahy. Velká oprava byla dokončena v roce 1984, kdy byla opravena střecha, elektroinstalace.

Stavbu kostela iniciovali ústečtí evangelíci pocházející především z řad místních průmyslnických rodin, které se přistěhovaly do Ústí v průběhu 19. století z Německa. Najali na stavbu lipského architekta J. Zeissiga, který měl v tu dobu za sebou už řadu podobných zakázek. Kostel vyniká nejen cihlově červenou fasádou, ale především použitím progresivní stavební technologie. Pro překlenutí 12,4 metrů široké lodi využil architekt tehdejší technickou novinku – nosníky systému Visintini, pojmenovaném po jeho vynálezci, vídeňském inženýru Franzi Visintinim. Jde o prefabrikovanou železobetonovou příhradovou konstrukci, částečně předepjatou, překvapivě subtilní, která byla s úspěchem aplikována na stavby železničních mostů po celé Evropě. V Ústí nad Labem však byla poprvé užita pro nosník klenby. Hlavním akcentem interiéru je žehnající Kristus, jde o kopii sochy z hlavního evangelického chrámu v Kodani od sochaře Bertela Thorvaldsena.

Evangelický kostel apoštola Pavla stojí před severovýchodním okrajem historického jádra města, na nároží ulic Bratislavské a Horovy. Jedná se o jednolodní zhruba orientovanou (presbytář směřuje k jihovýchodu) stavbu vyzděnou z neomítnutých ostře pálených červených cihel a tvarovek (z nichž jsou veškeré architektonické prvky) na obdélném půdorysu s pravoúhle odsazeným presbytářem zakončeným odsazenou apsidou segmentového půdorysu. Po stranách kněžiště má dvě sakristie, před lodí na severozápadní straně je předsíň, schodiště s apsidou na západním nároží a na severním nároží hranolovou věž se schodišťovou apsidou. Střechy jsou sedlové, u apsid ve tvaru poloviny kužele, věž ji má jehlancovou zakončenou makovicí a latinským křížem a nad jihozápadní sakristií je střecha routová, doplněná valbami. Kryty jsou na koso kladenými čtvercovými šablonami, na věži je břidlice. Všechna okna jsou zaklenuta plným obloukem, obdélné dveře také – prostor nad nimi pak vyplňuje nadsvětlík. Severozápadní hlavní vstupní štítové průčelí má ve středu rizalit předsíně s trojúhelným neodděleným štítem, v jehož vrcholu je okénko. Rizalit má lizénový rám, u okrajů štítu opatřený obloučkovým vlysem, v přízemí půlkruhem zaklenutý portál (v němž dvoukřídlé pravé ven otvíravé svlakové dveře s ornamentálním kováním) jehož archivolta je nesena čtvrtsloupky v pravoúhlých ústupcích, stejně jsou řešeny postranní niky s malými okénky. Nad tím kordonová římsa s obloučkovým vlysem, která nad portálem vybíhá v trojúhelná štít vrcholící křížem, nad ním je trojdílné sdružené okno s vyšším středem. Za štítem rizalitu vyniká vyšší štít lodi. Na jihozápadní straně rizalitu je umístěn přístavek schodiště v přízemí s podobným portálem jako v rizalitu (liší se zaslepeným nadsvětlíkem dveří) a s okénkem, v patře jsou dvě okénka pod průběžnou nadokenní římsou. Na jihozápadní straně tohoto přístavku je apsida s trojicí lizénových rámů s obloučkovým vlysem, v nichž je po okénku. Na severovýchodní straně stojí věž, jejíž první tři nadzemní podlaží mají společný lizénový rám s obloučkovým vlysem. Na čelní straně má apsidu se schodištěm do 1. patra se sdruženým trojdílným okénkem v přízemí a třemi dvojicemi okének v lizénových rámech v patře nad kordonovou římsou, nad apsidou úzké okno 2. patra. Na boční (severovýchodní) straně má v přízemí portál (obdobný jako v rizalitu), nad jeho sedlovou stříškou (krytou malými bobrovkami, a jejíž štít je završen křížem) jsou dvě úzká okna prvního patra a nad nimi jedno okno patra druhého. Nad tímto, nad kordonovou římsou, má věž již všechny čtyři strany. Ve 3. zvonovém patře má na stranách po obdélném žaluziovém okně (s parapetem s trojicí malých okének), které je zaklenutím zakončeno až nad další kordonovou římsou ve 4. patře. To má nad tímto zakončením kruhový otvor s dřevěnou výplní, asi místo uvažovaného ciferníku věžních hodin. Toto patro tvoří přechod mezi dolní hranolovou částí věže a jejím posledním 5. patrem, které je oktogonální a má na každé straně po sdruženém okénku v lizénovém rámu s pilovým vlysem. Boční průčelí lodi, severovýchodní a jihozápadní, mají po čtyřech oknech v lizénových rámech s obloučkovým vlysem oddělených vzájemně dvoustupňovými opěráky, pod prvním oknem od severozápadu je po sdruženém okénku. Presbytář má ve stejném lizénovém rámu okno kruhové. Sakristie na severovýchodní straně má na severozápadní straně vchod s představeným schodištěm, na severovýchodní štítové straně dvojici oken v lisenovém rámu s obloučkovým vlysem a na straně jihovýchodní též dvojici oken, ale bez rámu. Sakristie na jihozápadní straně presbytáře má na severozápadní straně vedle vchodu s představěným schodištěm malé okénko, na jihozápadní straně ve střední štítové části trojici oken v lizénovém rámu, v rozšíření vlevo je mělká apsida s jedním okénkem (v ní schodiště ze suterénu) a na straně jihovýchodní v rozšíření je v přízemí v lizénovém rámu dvojice oken a v suterénu okno jedno, vpravo od vystupujícího rozšíření další okno. Jihovýchodní průčelí tvoří závěr presbytáře a již popsané dvoje sakristie. Presbytář má štít ozdoben obloučkovým vlysem a zakončen je nástavcem na jehož vrcholu byl asi kříž, jinak většinu jeho plochy zaujímá apsida se třemi (dnes zaslepenými) okny a s obloučkovým vlysem pod korunní římsou.

Na tympanonu v Bratislavské ulici  je nápis Ein feste Burg ist unser Gott.

Kostel je v podstatě intaktně dochovanou památkou, tvoří výraznou dominantu širšího centra města. Jedná se o vynikající ukázku evangelické sakrální architektury v rámci kraje jedinečného architektonického řešení. Svého času šlo o jedno z kulturních center Ústí nad Labem s širokým společenským přesahem. Objekt vyniká svým historizujícím výtvarným řešením a jedinečným způsobem zaklenutí lodi. Pravděpodobně šlo o jedno z prvních použití železobetonové konstrukce klenutí v sakrálním prostoru na českém území.