Socha Poutník před Domem kultury v Litoměřicích

Na vydlážděné ploše před Domem kultury v Litoměřicích v ulici Na Valech je umístěna socha Poutník.

V knize Kdo se to na nás dívá! – Co prozrazují a tají sochy města Litoměřice se píše:

Na schodišti bez soklu stojí socha Poutníka jako prozatím poslední litoměřický pokus vyjádřit exteriérovou sochou fenomén Máchova romanstismu. Poutník je dílem jednoho z předních českých sochařů, jehož tvorba dojde (na rozdíl od zahraničí) doma porozumění tak za padesát let. Nebude to případ první ani poslední. Vždyť Máchův Máj po jeho odmítnutí doma vydali nejprve Němci v německém překladu v roce 1844. Češi pak až za čtvrt století a to ještě ne z důvodů uměleckých, ale nacionálních. Hanzíkova bronzová plastika tu stojí od počátku devadesátých let (vznikla 1991), a tak jí do toho čtvrtstoletí ještě trochu chybí.

Socha se jmenuje Poutník a kolemjdoucí irituje už tím, že nestojí na soklu ale přímo na zemi (schodišti) v rovině kolemjdoucího. Sestupuje tak k němu a podvědomě mu bere onu pokornou podřízenost z pohledu na cosi „vyššího“ (míněno fyzikálně i metafyzicky) a nutí ho nejen do porozumění duchovní vitality autora, ale i do dialogu s ním. Ten Hanzíkův svět je tu podáván v porušení některých fyzikálních zvyklostí, v zápasu fyzikálních vlastností sochařské hmoty, která se projevuje zákony o rovnováze, břemeni a těžišti a váze lidského těla.

Autor díla, tehdy profesor na pražské Akademii Stanislav Hanzlík, tu romantismus vyjádřil tvaroslovně dramatickými prvky baroka („vytržení“, jak se psávalo o romanticích, ale jaké nacházíme i v barokní formě), a to zejména v draperii (vzpomeňme na draperii Blažkova pomníku Máchy před divadlem), ale i znaky antického sochařství (vznešená tragičnost řeckého dramatu). Tyto dva tvaroslovné prvky (baroko a antika) se tu vzájemně netlučou, ale naopak tvoří nosný dramatický dialog.

Tato ideová mnohovrstevnatost Hanzíkova Poutníka tak v sobě integruje onu kosmologickou vizi romantismu, která jakoby očekávala nějaké univerzální zjevení (lhostejno zda k otázkám obecné lidské existence či národa), které však, jak ostatně romantismus v duších svých nositelů tušil, nepřicházelo. Výsledkem je mučivá nejistota a melancholie, které se romantikům staly způsobem jejich existence – napětí mezi nadějí a bolestí.

Akademický sochař Stanislav Hanzík se narodil 24. července 1931 v Mostě. Bylo mu tedy sedm let, když byla rodina vyhnána do Rakovníka. S rodiči se vrací do Mostu v roce 1945, tedy ve svých čtrnácti letech. Možná právě toto pnutí „naděje-bolest“má své kořeny tady, ve zkušenosti ponížení citlivého dítěte před branami počátku dospívání. Na pražské Akademii studoval u profesora Jana Laudy (1896-1959), u kterého absolvoval v roce 1956 a získal ještě jeden rok tzv. čestného studia.

V Praze žije a pracuje od roku 1957. Habilitován na docenta pražské Akademie byl v roce 1968, jímž byl jmenován v roce 1970. Profesorem na Akademii byl jmenován v roce 1988. Ale brzy pro neshody s novým vedením školy o pojetí výchovného a uměleckého programu z Akademie odchází.