Žijeme v kraji, který nabízí mnohé. Šluknovskem mimo jiné prochází evropské rozvodí. To si pak jen stačí vybrat, zda se podél místních řek vydat po proznačených cyklostezkách k moři Baltskému (Mandava) či Severnímu (Křinice). Obě varianty jsme už vyzkoušeli. Z dálkových tras zbývala poslední. Podél Sprévy do Berlína. Na kole.
Víme, že nás čeká nějakých čtyři sta kilometrů po Sprévské stezce (Spree-Radweg), k tomu připočítáme pár kilometrů z Rumburku k pramenům Sprévy. Návrat je plánovaný vlakem. Podrobnou mapu máme, přibalíme stan, plavky a 2. srpna vyrazíme na sever. Na cestu máme maximálně jedenáct dnů, než nás znovu dostihnou pracovní povinnosti. S námi jede desetileté děcko, tudíž víme, že nepůjde o lovení kilometrů a sportovních výkony, ale o rodinnou dovolenou. Z našeho pohledu trochu popojet a koupat se. Z pohledu zvenku prý trochu netradiční pojetí, jak slyšíme z mnoha stran.
Sprévu (Spree, Sprjewja) známe jako nevelkou říčku, spíš potok, jímž částečně prochází hranice mezi Českem a Německem, a který v bývalé obci Fukov protéká i Šluknovským výběžkem. Pramení nedaleko, na vrchu Kottmar, další prameny se nachází v Ebersbachu – Neugersdorfu. Po zhruba 400 km ústí v Berlíně do Havoly.
Ještě v Rumburku absolvujeme největší převýšení na trase – stoupání Jiřkovskou ulicí k Zámečku. V Ebersbachu – Neugersdorfu se připojíme k cyklostezce a necháme se vést k Budyšínu. Zpočátku mírně kopcovitý terén a současně prý nejkrásnější část celé stezky. Pak už jen rovina a zase rovina, jezera, borové lesy a sem tam nějaké město. Jízda je to poklidná. Stačíme se i rozhlížet kolem sebe.
Zprvu jedeme krajem Lužických Srbů, jak prozrazují dvoujazyčné tabule u cest. Krajem čarodějova učně Krabata, rašelinišť a mokřadů. Vidíme, jak vodnatá nyní Spréva je. Ukazují to četná jezera v okolí Budyšína a Sprembergu. Nebyla tu odjakživa. Původní ráz krajiny i lužickosrbské vesnice vzaly za své ve 20. století po rozsáhlé povrchové těžbě uhlí. Krajina však dostala novou šanci. Obrovské rekultivované plochy znovu pokrývá zeleň, vytvořila se krajina jezer. Postupně se napouští vodou a propojuje kanály. Vše pospojované cyklostezkami a doplněné službami pro turisty. Koupeme se v čisté vodě, kolem široké, takřka prázdné písečné pláže. Idylu ruší nebo korunuje, to záleží na přístupu, výhled na stále funkční hnědouhelné elektrárny Boxberg a posléze Schwarze Pumpe. Prý se špičkovým moderním vybavením, šetrným k přírodě. Kdo má zájem o techniku, má možnost podívat se dovnitř a absolvovat prohlídku s průvodcem.
My pokračujeme dál. Opouštíme Sasko a projíždíme Braniborskem. Čeká nás Spreewald – lesnatá biosférická rezervace UNESCO, protkaná vodními kanály. Turistický magnet, který přitahuje zvláště německé seniory. Veslují tu na kajacích, navštěvují lázně, ochutnávají ryby a okurky mnoha příchutí, jezdí po cyklostezkách a hlavně se hodiny a hodiny vozí na pramicích. Při měsíčku, se snídaní, zážitkově, v malých i velkých skupinách. Lodě původně převážely trávu a obilí, dnes převážně turisty.
Z měst projíždíme Chotěbuz, Burg, Lübben, Beeskow, Fürstenwalde. Nabízí mnoho regionálních muzeí, která by stála za bližší seznámení. Vidíme kostely či radnice zničené za druhé světové války a dnes opět znovupostavené. Architektonicky jsou nejzajímavější podstávkové domy na jihu, na severu se sporadicky objevují celohrázděné domy a stavby z pálených cihel. Za zmínku stojí park v okolí zámku Branitz v Chotěbuzi s pahorky ve tvaru zelených pyramid uprostřed jezírek, realizovaný podle návrhu knížete Pücklera. Opuštěný a omšelý zůstává zámek v Uhystu, bývalá evropsky významná šlechtická akademie. Větších měst na Sprévské stezce moc není, vyplatí se v nich proto zastavit a doplnit zásoby. V malých obcích lze narazit maximálně na prodejnu pečiva.
Správa stále mohutní. Přesto je na dosah ruky. Na mnoha místech se v ní dá koupat. Běžné jsou pláže na břehu řeky. Zastavujeme u jezera Neuendorfsee a Schwielochsee. U Kersdorfu dosáhneme splavného kanálu Odra – Spréva.
Sprévská stezka vede po lesních cestách, ve městech využívá místní cyklostezky, v některých úsecích vede po protipovodňové hrázi, před Berlínem už hodně po silnicích. Převážně asfalt, sem tam kostky a polní cesta. Projíždíme borové lesy, střídají se dubové a jírovcové aleje. Prý udeřila tropická vedra, čteme na vývěskách v informačních střediscích, ale třicítky za jízdy v lesích zas tolik znát nejsou. Cyklistů s bagáží moc nepotkáváme, spíše krátkodobé výletníky. Přesto se s dvěma rodinami s dětmi průběžně potkáváme na trase až do Berlína. Jak je ten svět malý.
Od počátku počítáme se spaním v kempech. Těch tu oproti stezkám kolem Labe a Odry zas tolik není a jejich kvalita je spíše nižší. Mluvíme ovšem o německé kvalitě. Ráno přijíždí pekař s čerstvými houskami a koláči. Místy nenarazíme ani na správce kempu, jen na kasičku s údajem, kolik eur máme vhodit.
O Berlíně se už na Výběžku letos psalo, tak jen stručně z pohledu cyklisty. Je to město věru obrovské. Od jeho východních hranic u Erkneru, kde strávíme noc, až do centra k Braniborské bráně je to 36 km. Jsme už na území Berlína a přesto jedeme převážně lesy, kolem jezer a kanálů, posléze parky. Vše výborně proznačeno. I když doprava začne houstnout a ocitneme se v rozestavěném středu metropole, není důvod k panice. Cyklista je tu rovnocenný partner, nikoli nepřítel. Má svůj namalovaný pruh na chodníku, případně na silnici, upravené nájezdy. Jednoduché, účinné, žádné megalomanské stavby. O životní prostor se dělí s chodcem i motoristou a nikdo si nepřekáží. Dokazují to tisícovky kol, uzamčených kolem nádraží, stanic S-Bahn a U-Bahn. Čekají, až se jejich majitelé vrátí z práce.
Naše putování je u konce. Stezka nás ještě několikrát provede kolem Sprévy, naposledy u berlínského dómu a je tu náš cíl – Braniborská brána. Na tachometru máme 441 km a za sebou devět dnů jízdy. Děcko je spokojené. Všechno v pohodě. Jako bonus se po stezce dá jet ještě 14 km do Berlína – Spandau k soutoku Sprévy s Havolou, ty už ale vypouštíme. V takřka čtyřmiliónovém městě jsou tropická vedra přece jen znatelnější.
Z Berlína se další den vracíme vlakem přes Chotěbuz a Žitavu. S koly žádný problém. Jen se našinec nesmí divit, že jízdenku koupí v automatu nebo v trafice. Úspora personálu si vybrala svou daň. Kam příště? Ale no tak. Nejdřív si musí člověk zase zvyknout na výdobytky civilizace…
Klára Mágrová
