Když jsem byl nedávno v Jestřebí a nepodařilo se mi tu sehnat turistickou známku, trochu rozladěn jsem vzal na vědomí informaci, že ji prodávají třeba ve Starých Splavech. Tak jsem se sem tedy vrátil, abych vyrazil na opačnou stranu než minule.
Spousta lidí si mylně myslí, že jsem nějaký znalec regionu, kraje, ba snad i republiky, všudbybud všeználek, ale není na tom ani zbla pravdy. Je spousta mít, kde jsem v životě nebyl a asi ani nikdy nebudu, ale snažím se sem tam něco z toho seznamu odmazat. Tak jsem si řekl, že když jsem ještě nikdy nestál u Máchova jezera, klidně si můžu do těch Starých Splavů zajít.
Původně jsem si vybral trasu po červené do kopců a pak dolů k hladině po zelené, ale když jsem tentokrát omylem našel v Jestřebí Obecní úřad (kousek od kostela, za Základní školou), nějak slovo dalo slovo a já si nechal poradit, ať jdu po silnici k Provodínu a tam se napojím na jinou trasu do Starých Splavů. Že já se nechám taky překecat…
Ona tahle modrá značka, vedoucí po rovině, není náročná, je to vlastně pohodvá procházka. Jenže většinu své délky v tomhle úseku má společnou s cyklotrasou. Takže všude lidi na kolech, lidi na kolech a lidi na kolech. A i když chybí značení hiposteky, potkal jsem cestou i několik kobylinců. Sice je tu neuvěřitelná hustota značení CHKO, NPR, Natura2000, NPP, Evropsky významná lokalita a tak všelijak, krásné lesy a skalky, obora vojenských lesů, ale to neustálé svištění kol kolem ve mně způsobilo rozhodnutí, že tudy tedy určitě už nikdy.
A pak najednou les přejde v gigantické chatové sídliště, to postupně v zástavbu a člověk je v tak trochu podivném hnízdě. Cosi, co vypadá jako hlavní ulice rozkopáno, jak je v tomto létě obvyklé snad úplně všude, enormní hustota penzionů, hospůdek, občerstvení a barů, i když ne zjevně všem se jejich podnikatelský záměr vydařil (a to jsem si dodatečně ještě vyslechl řadu pěkných historek od jedné dívčiny, která se tu snažila v sezóně brigádničit, či spíše snad otročit). Pak najednou stojím na hrázi Máchova jezera. Jo, ten výhled přes hladinu na Bezděz není k zahození. V těchto místech ani není moc lidí, teprve se sem začínají hrnout. Vydávám se dál, do hloubi, chci najít Infocentrum. Kolem sochy Lva, zbytků lidové architektury až k nádražíčku. Chvilka zmateného rozlížení u šipek a aha, Íčko mám za zády. Naberu letáky, podiskutuji, koupím zdejší TZ s Jarmilinou skálou a poptám se. No, prý je to zdejší ostuda – ona ta skála je v placené zóně a vlastně se k ní normálně nejde dostat, ale prý se mám poptat u vstupní budky.
Co mě štve víc, je skutečnost, že i když se o téhle skále píše (a kreslí) i na tabuli Naučné stezky se Čtyřlítkem, tak k této „jediné“ zdejší pamětihodnosti není nikde k vidění jedna jediná směrovka, takže trochu bloudím. Aspoň si cestou prohlédnu zdejší místy honosnou výstavbu. No a pak šok – zatímco na hrázi to u stejné vody bylo zadarmo, tady („tropický“ Aquapark) je vlezné 150 na osobu, takže potkávám rodinky, které zhnuseně od vstupu nabírají opačný směr než k vodě. Paní u boudy, ke které jsem přišel, mi ukazuje cestičku podél plotu ke druhému vstupu, tam že je to ke skále blíž, a že mi tam vystaví „průchodku“. Ano, je to tak – za desetikačku dostanu na ruku pásku s vyznačeným časovým limitem 30 minut, takže se ke skále nakonec dostanu. A můj dojem? Tenhle článek -> je pravda a nic než pravda a nikdo s tím asi nic nenadělá. Ještě se vyšplhám i na hřbet skály, pokochám se výhledem a po opuštění areálu po červené značce podél břehu kolem dalších pláží a hotelů mířím na nádraží do Doks. Ty si nechám na někdy příště.
