Naučná stezka Dubsko-Kokořínsko

Když už se nějaký ten pátek potloukám po Českosaském Švýcarsku a Lužických horách v rámci projektu „Bez auta„, byl jsem nyní okolnostmi přinucen rozšířit toto pojetí i mimo hranice regionu – nepojízdný vrak mi stojí za plotem a já tedy zkoumám, kde by bylo vhodné a zajímavé vystoupit, ať už z vlaku nebo z autobusu. 22. července 2015 padla volba na město Dubá.

Jednak je to město na jedné z nejobvyklejších tras z Výběžku, jednak odtud pochází šlechta, s naším krajem významně spjatá, jednak se zdejší krajina honosí označením Dubské Švýcarsko (protože pískovce zasahují i sem). Okolí nabízí spoustu míst k návštěvě, na mapě jsem objevil třeba značný počet hradních zřícenin a turistických cest tu vede krajinou hodně. Já si ale chtěl zjednodušit situaci a vrátit se do výchozího místa, proto jsem zvolil zdejší Naučnou stezku Dubsko-Kokořínsko.

Poté, kdy jsem si po dojezdu (až 9:40, na cestě sem je to samý semafor a rozkopaná silnice) odskočil k Novému Berštejnu a prohlédl si náměstí, kde je v radnici umítěna knihovna s Infocentrem, vyrazil jsem kolem 10:30 vybaven popisem trasy, mapkou a radami na cestu. Než nastoupíte na trasu po silničce na Rozprechtice a Dražejov, nezapomeňte odbočit ke zdejší nejvýznamnější technické památce na dávno zašlé časy – unikátní sušárna chmele je i na místní turistické známce. Mívali tu vlastní odrůdu chmele, vlastní městské chmelové trhy, dnes mají už jen zatím stále nevyužitou ruinu. V majetku města je od roku 1994, to zajistilo alespoň základní opravy a od roku 2009 se plánuje využití. Zatím tu najdete jen fotovoltaickou elektrárnu v těsném sousedství. Neváhejte obejít objekt kolem dokola, infotabule jsou uschovány třeba i na zadní straně mezi netypickými sušícími věžemi. A občas alespoň některým oknem nahlédnete dovnitř.

Pár kroků zpět na silnici, u níž je celá řada sklípků, k nimž se turistovi dostane vysvětlení až na samém konci okruhu, což ovšem v tuto chvíli nemožno tušit. Vydávám se k prvnímu zastavení, soše svatého Prokopa. A za chvíli zjišťuji, že stav zachycený na zmíněné mapce není aktuální – do polí se neodbočuje z hlavní trasy, ale značka uhýbá ze silnice a vede přes pole, naštěstí vcelku jasným směrem a socha začne být brzy viditelná (10:50 na místě). Zvláštní artefakt, i když v dnešní době už jen kopie. Prý na paměť záchrany po úderu blesku, jak praví tabule v její blízkosti.

Podél polí kráčím dál, a za chvíli zjišťuji, že značku jsem kdesi ztratil. Nemám tušení, kde jsem přehlédl jakou odbočku, ale podél polí se dostanu ke svahu, z něhož doklopýtám komusi na soukromou zahradu, pod níž vede zeleně značená cesta na Vrabcov k místním mokřadům. Já jsem ovšem podle papírové mapky přesvědčen, že se mám držet červené, a tak se vracím na silnici do Rozprechtic (11:10) a tím vynechávám pár set metrů a několik tabulí, což si ověřím až doma nad aktuálními mapami.

Samotné Rozprechtice jsou víc než zvláštní – pár rekreačních baráků na odbočce a u silnice jen a pouze ruina impozantního statku. A taky ŘOPíky. Cestou po silnici na Křenovský mlýn náhle červená ukazuje odbočku vlevo, ale trvá mi poměrně dlouho, než se mi podaří v zarostlém terénu objevit pěšinu a mostek. Začínám si o zdejším značení myslet svoje, a to ještě netuším, co mě všechno čeká. Procházka lesem kolem pískovcových stěn je příjemná do okamžiku, kdy začne prudce stoupat k Panské vsi (11:35). Pár nádherných domečků, které se přece jen viditelně liší od architektury, kterou známe u nás. A následně šok, uprostřed nicoty stojí ionosferická observatoř – detašované pracoviště Ústavu fyziky atmosféry Akademie věd ČR. Člověk si náhle připadá jak v nějakém sci-fi. Tady se NS odklání a bere to zkratkou zpět k Dubé, já ale pokračuji po červeném okruhu.

V souběhu s modrou se dostávám v 11:55 pod Kamenný vrch. Chvíli zvažuji, zda si na něj udělat odbočku, na ceduli vyfocené železité „květinové“ výkvěty v pískovci vypadají zajímavě. Ovšem pohled na hodinky a frekvence tepu v uších mě přesvědčí o tom, že třeba někdy jindy. Kráčím tedy směrem na Nedamov (12:20) a přemýšlím, jak se ta auta dokázala dostat po těchto cestách k chalupám… Klesám k normálnější silnici, z níž ale vzápětí opět odbočuji směrem na Plešivec. Tady mne pod jedním skaliskem čeká příjemné překvapení – ona to vlastně ani není studánka, jen jakýsi vytesaný žlab, do něhož probublává voda. Voda čistá, ledová, výborná, a na římse tu stojí několik hrníčků – tak tohle opravdu přišlo vhod.

Cestou kolem dalších chalup do kopce ovšem brzy všechno vypotím. Kousek za zvoničkou (12:30) odbočka na Vysoký vrch s Kameníkovou jizbou. Tenhle úsek jsem v harmonogramu měl, tak se nakonec přemluvím a uhybám z cesty. Inu, já chápu, že vyznačit turistickou cestu v poli je problém, ale co dělat, když uprostřed plochy dojdete k cestě, která se větví na dvě zcela srovnatelné odbočky? Hodíte si korunou a pokud nechcete dopadnout tak blbě jako já (a nejste vybaveni moderními technologiemi s navigací), poslechněte mou radu a nechoďte vlevo. Je třeba pokračovat doprava až k lesu, kde se vám po chvíli snažení podaří objevit další značku a cestu vzhůru. Stoupaje jsem se hodně proklínal. Když jsem došel k Plešivecké vyhlídce, tak ještě víc než předtím – vzrostlé stromy, kde nic, tu nic, musel jsem vylézt na obří kámen, abych alespoň něco na obzrou zahlédl. Ale přece to tady nevzdám, když už jsem se dodrápal až sem.

A dobře jsem udělal – nejprve Kameníkova jizba, cca 6 metrů čtverečních vyhloubených ve skalním masivu, kde údajně v letech 1824 až 1829 žil zdejší kameník, zpracovávající mlýnská kola. Společně s manželkou a sedmi dětmi tu údajně o letních nedělích bavil výletníky improvizovanými koncerty. Dnes je to zřejmě čundrácké stanoviště. A nakonec odměna (13:10). Skalisko vyčnívající z lea, stromy vykácené a perfektní výhled. Na Starý Berštejn nad Dubou, na samotnou Dubou, na zmiňovanou ionosferickou observatoř…Nakonec se z toho vyklubalo asi nejlepší místo dne. A i ty železité výkvěty jsem tu našel.

Návrat přes pole zpět a pak už jen nudná část, bohužel vedená hodně po asfaltových cestách – z Plešivce doleva přes Horecký důl (13:50) pod Červený vrch a to už zase scházím zpět do civilizace. Hlahol a cákot dáv vědět, že jsem skoro v Dubé, a já prudce závidím těm, kteří se tu bezstarostně povalují u Černého rybníka. Vypadá to tu dost dobře.

Po chodníčku už jen zpět do Dubé. Kolem svatého Floriána k dalším skalním sklepům, kde se konečně mohu o jejich historii něco dočíst. Jo, vyšlo to – zbývá cca 40 minut do odjezdu autobusu. Původní záměr zajít do Infocentra nechat si poradit hospodu mizí v okamžiku, kdy uvidím vývěsní štít U Nováků. Šup dovnitř, ptám se, jestli stíhám. Prý není problém. Než se vrátím z toalety, Gambrinus je na stole a sotva si sednu, mám před sebou výpečky. Takže mi ještě 10 minut zbylo na to, v klidu dojít na autobusák (15:05 odjezd) a zhodnotit si dnešek. Někdo by měl tu trasu obejít a hodně, hodně doplnit značení – opravdu mě nebaví, když místo rozhlížení se a kochání musím mít neustále oči na stopkách a soustředit se na to, abych někde nesešel z cesty, když jsou značky kilometr od sebe či špatně značené odbočky. A na nohy poměrně náročné, protože značná část vede po asfaltu…