Jsem asi nenapravitelný! Není to tak dlouho, co mi při stoupání na levou stranu kaňonu Labe v Ústí nad Labem tepénky zuřivě tepaly na spáncích a oční pozadí se mi tlačilo do popředí, …. a už jsem tu zase. To je snad umanutost ….. jenže … tady není Ústí nad Labem, ale Dolní Zálezly! Takže jsme už o něco hlouběji v Čechách, kaňon tu přece jen není tak hluboký a prudký a hlavně – počasí se rozhodlo, že nám bude příznivě nakloněno.
To sobotní sedmikilometrové putování byla taková tříbarevná kočka. Nejdřív po modré z Dolních Zálezel do Moravan, pak po žluté do Dubiček a odtud zpět do Zálezel po zelené.
Ta modrá fáze byla nejtěžší – to je to stoupání ven z kaňonu, ale jak jsem už předeslal, není to takový zabiják, ale na druhou stranu … kopec to je chvilkami slušný, to zase jo. Ale především se to moc vyplatí, protože pak nastane ta žlutá fáze, což je vlastně putování po hřebenu proti proudu Labe. Nebe se po bouřích rozevřelo do modré krásy, vítr byl silný a teplý a to všechno znamenalo … že viditelnost bude skvělá – a taky byla. Protože právě o ty hluboké pohledy na dole vinoucí se Labe tu jde především. Nejlepší je to právě ve zmiňovaných Dubičkách, kde je vyhlídka zároveň terasou solidní restaurace. A můžete s tím i nesouhlasit, ale kochat se krajinou s čerstvě natočeným půllitrem v ruce …. že jo? Navíc stojíte přímo nad velkým ohybem řeky, takže vidíte jak skoro až do Ústí, tak zároveň málem až k Litoměřicím. Porta Bohemica se před vámi otvírá a vy nahlížíte do té země zaslíbené, která oplývá mlékem a tím … jak se to …. no … je to takový … STRDÍM ! jo, tak se tomu říká. Takový lepivý to je … ale to jsme odbočili a málem zapomněli na tu třetí, zelenou fázi. To je kratší zpáteční cesta do Zálezel, která cestou nabízí ještě jeden výhled ze skalního štítu. Sobotní odpoledne to bylo krásné a vlastně tomu chybělo jen jediné. V okolí je tu totiž taky k vidění pár pěkných vodopádů … ale uznejte … v tomhle letošním suchu se na takovou vějičku nachytat nenechám. To si nechám na příště.
