V neděli ráno nás probudilo Slunce. Je pravda, že bylo listopadové, a tak se drápalo nad londýnský obzor trochu unaveně a pracně, ale když se konečně ukázalo, slibovalo krásný den. Naše ubytování ve čtvrti Crystal Palace vyhlídku na snídani naopak neslibovalo. Nevadí. Vyrazíme do slunečného rána, prohlídneme si ve světle konečně blízké okolí a při té příležitosti doplníme zásoby něčím čerstvějším, než jsou tatranky z Prahy.
Dveře pokoje za námi zaklaply před devátou. Svěžího ranního vzduchu si na ulici užívalo jen pár lidí se svými psy. To byla vlastně jediná chvíle, kdy jsme je ve městě potkávali, jinak po psech v ulicích ani stopy. A po jejich nevábných vizitkách na chodnících taky jakbysmet. Podivně krásný kraj. Ale zpět do svěžího rána. Jinak jsme byli venku téměř sami. Jen tu a tam se z ničehož nic, z ticha objevil běžec či běžkyně a stejně tak rychle zas zmizeli. Ovšem, jak jsme se blížili k centru čtvrtě, koncentrace běžců se zvyšovala. Za chvíli nebylo zcela bez rizika zahnout jen tak za roh bez toho, aby se člověk opatrně nepodíval, zda se tam neřítí nějaký běžec se sluchátky na uších. Už nám došlo, proč normální civilisté nedělní ráno zůstávají doma.
Naše kroky (beze spěchu) mířily k místnímu marketu, kde jsme měli políčeno na snídani. Ale už když jsme se k němu blížili, cítili jsme kolem podezřelé ticho. A také jsme viděli tmu za zamčenými dveřmi. ZAVŘENO. V neděli ráno po deváté zavřeno. Jak těžce se našich žaludků dotkly zvyklosti cizí země. Rozhlídli jsme se. Byli jsme venku jediní, kdo někam neběžel, nebo s sebou neměl psa, případně obojí. Proto jsou ulice prázdné. Zavřeno totiž bylo všude. Markety, pekárny, trafiky… ani tu tatranku, co leží na pokoji tu neměli!
Tady by příběh mohl končit pozvolnou smrtí hladem, ale tak to nebylo. Tak jako nás v českých zemích zachraňují v těchto situacích naši vietnamští přátelé, mají v Británii tento monopol na prodej čehokoliv v nemožných prodejních dobách Indové. A my ho našli. A bylo to krásné. Jediná rozsvícená výloha v celé čtvrti zářila jako maják. A za ní bylo všechno, co potřebuje průměrný Čech ke snídani v neděli ráno v Londýně. Aleluja!
