Dorazíte na hotel, ubytujete se, dáte se trochu do kupy po celodenním cestování a první zběžné procházce po centru Londýna a teď vyvstane otázka – co s načatým večerem. Jste někde ve čtvrti Crystal Palace, hodinu od centra a hotelový pokojík 3×3 m (ovšem se vším podstatným, to je třeba dodat) moc zábavy nenabízí. Venku tma, pršet skoro přestalo – jdeme na jedno. Neletěli jsme lán světa jen proto, abychom tady zírali na BBC bednu.
Už cestou do hotelu jsme minuli pár slibných podniků, tak uvidíme. A vidíme. Všude narváno až po střechu, nebo samá rezervace. Snad je to tou sobotou večer, snad i tím, že pro Brity byly ty dny sváteční (dny veteránů), to je těžké takhle odhadnout, ale štěstí nám zprvu prostě nepřeje. Je ovšem příjemné, že personály podniků jsou vstřícné a rády by pomohly, ale kde už došly židle, tam se nedá nic dělat. Na počtvrté nám to nakonec vychází a získáváme tři místa v jednom rozlehlejším podniku.
Pivo jsme si rozmluvili navzájem už cestou sem. Kdo je zvyklý na to české (a to já jsem), tak ten by si stejně nepochutnal, a do Anglie se přece jezdí za jinými věcmi, než je český půllitr. Konec konců, ani tu míru tu neznají… Dali jsme prostě na radu zkušenější dcery a ochutnali cider. Možná už znáte, protože shodou okolností se teď více objevuje v Česku, prostě něco jako mošt, ale silný jako dejme tomu… jedenáctka světlá. Sklenice jsou o decku větší, takže dáte dva, a máte v sobě vlastně čtyři malé… a to po perném dni zafunguje.
Není třeba to dál rozmazávat, prostě bylo zajímavé tam sedět, klábosit a pozorovat cvrkot a cítit se vlastně hodně podobně jako ve své hospodě. Jen jedna věc byla velmi rozdílná od nás – v Anglii se v těchto podnicích nekouří, prý vážně nikde – takže náruživci vytvářejí malé hrozny prostydlých lidí u vchodů dovnitř a uvnitř žádná mlha tak, že by se dala krájet. A nikdo o tom nediskutuje, jako u nás. Na návštěvnost to tedy vliv nemělo, leda pozitivní.
