Patrový autobus nás unášel sobotním deštivým podvečerem do jedné z jižních čtvrtí Londýna. do Crystal Palace. Tomu pohodlnému městskému povozu to až na konečnou trvalo necelou hodinku. Cestovali jsme na periférii za ubytováním. Proč to nepřiznat – hotely v centru Londýna ještě nejsou naše liga a ještě dlouho nebudou, vždyť ono i na kraji Londýna je to s dostupným ubytováním pro našinec tak, tak.
Tak autobus dorazil na konečnou a my – já , má žena a dcera (to ona to všechno, žijíce na čas v Británii, spunktovala) jsme s několika zbylými cestujícími vystoupili do deštivé tmy. Místní se rázem ztratili ve tmě a my zůstali na okraji jakéhosi temného parku osamoceni. V dálce svítila světla křižovatky jako maják, kolem jinak tma, takže nebylo proč váhat. Křižovatka zároveň znamenala začátek ostrova civilizace se světly, obchody a tak dále a pomohla mi v té mokré tmě s orientací. Náhle jsem věděl, že tahle ulice vede k nádraží, za tímhle rohem je ten a ten obchod…. ne, ne, nikdy jsme tu nebyli, ani jsem neměl mapu či nějakou chytrou věcičku (ostatně můj telefon umí sotva volat) . Prostě jsem byl najednou ve známém prostředí. Téměř jistě mi mé ženy příliš nevěřily ale co jim zbývalo, než jít za mnou. Navíc v tom dešti na ulici nebylo ani živáčka, kterého by se zeptaly, a ty internety v mobilu… ach to připojení… eech, škoda mluvit.
Zato já jsem s dalšími vývěsními štíty obchodů stále nabýval na jistotě a držel směr k našemu hotelu. A za pár minut (no promočení jsme byli stejně, jako kdybychom bloudili) byl hotel před námi. Ne, nechci tímto oslavovat svou dokonalou orientaci, která předčí holuba vypuštěného v cizí zemi. Ne, ne. To jsem jen zúročil těch několik nocí u počítače, kdy jsem tamními ulicemi bloudil v aplikaci Google Street View, až jsem se to základní rozložení čtvrtě prostě naučil. Jsem holt stará škola a mapy si raději zapamatovávám, než vleču s sebou, o elektronických hračičkách nemluvě. Hlava naštěstí zatím žádnou wifi nepotřebuje.
