Někdy je rozhodování velmi obtížné a člověk si z denní nabídky ne a ne vybrat. Já nakonec v sobotu 27. června 2015 dal přednost akci, kterou pro turistickou partu dal dohromady Vlasta Kocman – další z pochodů po vyhlídkových místech Českého středohoří.
Nakonec to vlastně bylo jednoduché – zbytek redakce slavnosti ve Šluknově bez problémů pokryl, a já se sám od sebe do těchto přece jen trochu odlehlých končin nedostanu. Takže jsem vstával po Gymplfestu poněkud nevyspalý, ale natěšený. Trochu mě probral fakt, že jsem na nádraží v Krásné Lípě stál sám. Ježiši, špatné datum? Špatný čas? Špatné století? Hned žhavím telefon, naštěstí jedna parta už sedí ve vlaku a zbytek se bude sbírat cestou postupně…
Uklidněn usedám a pozoruji, jak nás na cestě do Děčína přibývá. Rychlý přestup na spoj do Ústí nad Labem, naštěstí je to jen pár minut, protože kupé jsou „obsazena“. Sotva vylezeme z vlaku před nádraží, objeví se Vlasta, který dnešní trasu připravil. A dopředu je nutno prohlásit, že opět přepečlivě, důkladně, poctivě a fantasticky. Chvilka na ranní kávu a zákusek a pak nastupujeme do busu směr Čeřeniště. Když se souká od Labe směrem nahoru do kopců, jsme opravdu velmi vděční, že tuhle úvodní část nemusíme šlapat po svých – prý jde o cca 300 metrů výškového rozdílu. U zastávky čekal poslední z dnešních účastníků, Honza Tomiška, který se po ránu proběhl od jedné z plánovaných zastávek v Kamýku. To už ale šlapeme po žluté z obce k sedlu pod Varhoštěm. Začíná to vypadat slibně, přeháňky zatím nikde, mlhy na obzoru se trhají, mohli bychom se tedy dočkat i nějakých výhledů. Mezi krávami a býky, stoupáním nahoru a jsme na Varhošti. Na první pohled nic moc, rozhledna skoro vypadá, jako kdyby se nedávná rekonstrukce nekonala, lavičky pod ní víc než zpustlé a poničené… Ovšem koukání z vrcholu do kraje stojí za to. Obzvláště, když je tu s vámi někdo, kdo vám řekne, který kopec je který a která města a místa vidíte. Není tu totiž jedna jediná panoramatická tabule, což je obrovská škoda.
Pod rozhlednou chvilka oddechu a první tekutá horská prémie, já si vyřídím nečekaný telefonát kvůli zítřku a sestupujeme zpět k silnici. Tady se neznačenými pěšinkami dostáváme k přírodní rezervaci Holý vrch kolem Lysé hory. Táhlá čedičová skála (574 m n. m.) prý kdysi bývala oplocená, protože tu rostl koniklec. Jenže lidi plotem nezastavíš a dnes tu není ani plot, ani ty koniklece (až na pár výjimek na nepřístupných strmých svazích). A to tu přitom rostla rarita – koniklec Hackelův, přírodní kříženec dvou konikleců. Neznalý by tuhle lokalitu asi bez GPS našel těžko, ale výhled je odtud také parádní…
Další cesta nás vede k místu, na které jsme již koukali z předchozích vyhlídek. Kolem koz a ovcí na Hradiště. Po chvíli pochodu vzhůru máme před sebou další z nádherných panoramat – pod jiným úhlem vidíme do Litoměřic, k Řípu, na Házmburk, prostě opět celé středohoří jako na dlani. Sestoupáme dolů a zamíříme do obce Hlinná. Člověk se nestačí divit, kolik tras, naučných stezek a značených okruhů tady vede, místy je hned několik infotabulí vedle sebe. Naše kroky míří na Kamýk, po cestě pro stále se zhoršující počasí vynecháváme odbočku na Plešivec (prý se v místních kamnných polích nechodí pohodlně ani za sucha), zastavujeme alespoň dole pod kopcem u zcela nečekané kaple sv. Jana, obklopené několika památnými duby. Ze žluté značky přecházíme na modrou, a jsme v Kamýku. Pár kroků na hrad a zklamání. U samotného hradu jen železné sloupy bez infocedule, samotný hrad nepřístupný. Tak si alespoň prohlédneme cestu, kterou už máme za sebou – viditelnost se zlepšuje.
Už jen pár kroků do hospůdky Pod hradem, kde Vlastík domluvil speciální jídelníček. Na odbyt jde především dršťková a zabijačkový guláš, ale na stole se ocitají i utopenci, smažák nebo klobása (tedy, veleklobása). A pivo ze Žatce + nealko Svijany. Nasyceni a spokojeni se vydáváme ke konci cesty – Honza Tomiška se odpojuje a nasedá do auta, my míříme kolem kapliček sv. Huberta a Panny Marie na Kalvárii. Počasí se v tu chvíli převrátilo a nakonec jsme téměř všichni vytáhli pláštěnky, bundy a kapuce. O to větší překvapení, když se ve svahu nad Labem potkáváme se slečnou (mladou paní), která tu tuší tvoří panorama Brány do Čech. Pohled na zářez Labe v místě zvaném Porta Bohemica stojí za to, a ten její obraz také.
Tři kříže, vztyčené na skalisku, odkud je ten nejlepší výhled, prý měly „přetlouct“ původní význam místa – zde i na vedlejším ostrohu totiž bývalo keltské hradiště. Pršet přestává, výhled se opět zlepšuje a mě se rosí objektiv. Když začneme sestupovat dolů k řece, pochopíme, proč kalvárie – úzké poničené cestičky, kde to klouže, všude přerostlé větve, zasahující do cesty a obličejů. Tady by si to zasloužilo nejednu brigádu.
Jsme dole, po cyklostezce míříme dále po zelené do Velkých Žernosek k přívozu. Vlastík má opět vše rozpočítáno na minuty, takže stihneme nahlédnout pod viaduktem na místní kostelík, načež přívoz přirazí ke břehu a na druhé straně je ještě pár minut na zastávku v hospůdce, než dojdeme na vlakovou zastávku v Malých Žernosekách. A už jen cesta domů. Vlastík vystupuje v Zálezlech, aby se vrátil na chalupu, my pokračujeme do Děčína, kde se uvelebíme ve vlaku Dráhy Národního parku, abychom se přes Bad Schandau vrátili do Výběžku. Ovšem pamětlivi rad a přípomínek Jirky Raka přestoupíme v Mikulášovicích, abychom vytížili i další z místních spojů. Postupně se rozcházíme a nejdál to má tentokrát Jitka Štraubová, která se touhle oklikou vrací zpět do Horní Kamenice, aby mohla vyrazit domů do Kamenického Šenova. Vlasto, díky!
Pokud byste měli zájem trasu absolvovat, mapový podklad opět spolehlivě dodal Jaromír Petružálek:
Další fotky jsou k videní na webu KČT: od Mikuláše Peterky -> , Jaromíra Petružálka -> , Ilony Řechtáčkové -> , Líby Šaferové -> , Jana Tomišky ->
