Hrad Kamýk u Litoměřic

Nedaleko Labe v blízkosti Brány do Čech (Porta Bohemica) nad stejnojmennou obcí stával na čedičovém vrchu hrad Kamýk.

Zřícenina gotického hradu v okrese Litoměřice se nachází na skalnatém čedičovém ostrohu v nadmořské výšce 350 m n. m. v katastru obce Kamýk u Litoměřic v Českém středohoří. Od roku 1958 je chráněn jako kulturní památka ČR.

Slovo kamýk je staročeské synonymum pro skálu. Poměrně malý hrad byl postaven někdy počátkem 14. století na pokyn krále Jana Lucemburského Jindřichem Kamýkem z Pokratic (z Veitmíle).

První písemná zmínka pochází z roku 1319, kdy ho král spolu se vsí Žalhostice udělil Jindřichovi v léno. Jeho vznik je spojován zejména s vybíráním cla při plavbě po Labi v Litoměřicích a zpočátku hrad patrně sloužil spolu s nedalekým hradem Střekovem jakožto významný opěrný bod tehdejší královské státní moci nad labskou vodní cestou. Majitelé hradu měli tzv. manskou povinnost vůči králi. Osazenstvo Kamýku mělo za úkol střežit a ochraňovat cesty procházející pod hradem do Litoměřic přes Miřejovice, sedlem mezi Plešivcem a Bídnicí, směrem na Libochovany až k přívozu v Prackovicích. A dál ještě přes České středohoří do údolí Bělé až k zemským hranicím. Vzhledem k výšce skalního ostrohu a široké viditelnosti do dálky se můžeme domnívat, že hrad měl i velmi význačnou funkci signalizační.

Hrad však dosti často měnil majitele, k významnějším majitelům hradu patřil po jednu dobu také rod Zajíců z Hazmburku. Počátkem 15. století se na Kamýku připomínají drobnější šlechtici, kteří však byli nejspíše jeho správci. Roku 1410, při dělení házmburského dědictví, dostal hrad Jan z Házmburka, později ho však držel Mikuláš, který ho též roku 1425 prodával.

Hrad přežil i bouřlivé období husitských válek. Získal jej husitský hejtman Hynek z Kolštejna, pověřený v roce 1421 pražany správou Litoměřic. Roku 1428 hrad ovládli Zikmund z Vartemberka a Jan Smiřický, v té době došlo ke zpustošení jeho blízkého okolí. Roku 1547 byl hrad opraven a rozšířen Vilémem ze Lstiboře. Za třicetileté války jej už jako opuštěný (panstvo se přestěhovalo do nového pohodlného domu u hospodářského dvora) dobyli Sasové a v roce 1632 definitivně zpustnul. Poslední držitel hradu z rodu Kamýckých ze Lstiboře, Jan Jiří, prodal v roce 1628 hrad s tvrzí, sklepy, dvorem, starým pivovarem a vesnicemi Heřmanu Černínovi z Chudenic. Po něm drželi hrad markrabata z Badenu a od roku 1783 Schwarzenberkové. Na počátku 19. století opuštěný hrad podvakrát vyhořel (1809 a 1819). Další zkázou Kamýku byli obyvatelé obce, pro něž se stal hrad levným zdrojem stavebního materiálu.

Hrad prošel minimálně dvěma stavebními fázemi, během nichž mohlo být změněno i komunikační schéma. Přístup k hradu byl v první stavební fázi zřejmě veden jižním svahem, kde stávala patrně nějaká brána. Cesta se točila a ze západní strany se vstupovalo předpokládanou druhou branou do jádra hradu. Hlavní obrannou i obytnou stavbou prvé stavební fáze byla několikapatrová pětiboká obytná věž (donjon) na nejvyšším vrcholu čedičové skály, která byla opevněna hradbou. Obvodové zdi byly široké okolo 220 centimetrů, stavebním materiálem byla světlá opuka a tmavý čedič.

Kudy se do věže vstupovalo, zůstává v úrovni hypotéz. Současná branka odpovídá jedné z nich. Skálu s věží obklopovalo předhradí, jehož hradba je doposud částečně dochována. K ní byla na jihu při renesanční přestavbě přiložena obytná budova (nový palác), pro niž byla prolomena velká, částečně zachovaná, segmentově zaklenutá obdélná okna. Pod novým palácem byly ve skále vyhloubeny sklepy. Tato fáze byla nepochybně motivována snahou zmnožit nepočetné obytné prostory a alespoň částečně tak přiblížit nevelký hrad dobovým požadavkům na úroveň a vybavení šlechtického sídla.

S renesančními úpravami by mohlo souviset rovněž přeložení přístupové komunikace do severního a severozápadního parkánu. Ve východní části jádra hradu rozeznáváme relikty obdélné budovy, která mohla být původním (starým) palácem. Ten by pak vrchnosti nabízel komfortnější bydlení, než jaké umožňoval stísněný donjon. Interpretaci stavebního vývoje nám částečně ztěžují romantické úpravy lokality provedené v roce 1885.

Kolem hradního vrchu vede modře značená turistická trasa. Všechny dostupné zdroje uvádjí, že zřícenina je volně přístupná po celý rok a že výstup na skálu není příliš bezpečný. To je ale minulost a momentálně si údajně krásný výhled po okolí nikdo nevychutná, protože vstupní průrva je osazena zcela novou kovovou mříží, která je pečlivě uzamčena.