Poslední den pobytu na Rujáně jsme věnovali cykloturistice. Kola jsou tady na ostrově dost oblíbená, do půjčovny jsme přišlo kolem desáté a půlka kol už byla rozebraná. Je to logické, s sebou se nikomu na střeše táhnout takový vehikl nechce, ale zdejší rovinatá krajina je pro cyklisty jako dělaná. My jsme sebrali všechnu odvahu a půjčili si dvojkolo. DOPORUČUJI!
V místních půjčovnách, kterých tu je opravdu požehnaně, seženete všechny druhy kol – městská, treková, horská, oblíbená jsou elektrokola a pak tedy dvojkola. To jsme si za cca. 12 eur na den vypůjčili a vyrazili vstříc novým zážitkům. Prodavač nás ještě plynnou angličtinou varoval, ať si nejdříve jedeme kolo vyzkoušet, protože je to něco docela úplně jiného.
Měl pravdu. Největší problém je asi rozjezd. Na přední místo se musí posadit těžší člověk, ten se pak stává kapitánem kola. Zadní cyklista mu musí plně důvěřovat a plnit všechny rozkazy. Je důležité vše dozadu hlásit, protože na té pozici jsou vidět pouze záda předního a nádherná krajina po stranách. Co se ale děje vepředu, o tom nemáte páru. Takže to je stále: 3, 2, 1 – jedeme, řadím, řadím, brzdím, zastavujeme, auto, vyhýbám se, kanál, hrb… Jak už jsem psal, jde hlavně o rozjezd a rovnováhu. Jeden musí začít šlapat, druhý drží kolo rovně a pak se přidá.
Po chvíli jsme se dostatečně synchronizovali v šlapání a mohli jsme si užívat jízdu. Na nohy to vůbec není náročné, šlape se vám lehce a pružně. Háček je v tom, že musíte sedět nízko, jinak byste ztratili už tak vrtkavou rovnováhu. Pro mě to tak byla mírná muka, ale za ten pocit to stálo.
Kousek za Baabe jsme se nechali nalodit na malou pramici a převézt přes úzký pruh vody. Převozník nás na druhý břeh dostal ručně, tudíž skrz vesla. Práce to je namáhavá, ale beznákladová – musíte se jen najíst a napít. Na přívozu se každou chvíli někdo objeví, platí se euro za člověka, euro za kolo a už to lítá.
Udělali jsme si kolečko přes malý přístav Seedorf a vrátili se zpět do Baabe, odkud nás napadlo vyrazit do Göhrenu. To už je trochu živější místo s velmi čistou pláží a křišťálovým mořem. Opět proběhlo krmení racků a po asfaltce jsme se vrátili podél pláže domů.
Zapomněl bych zmínit oběd, vyzkoušeli jsme místní kebab. Cena je tady o trochu vyšší – 5 euro, ale ta chuť! Výborné maso, šťavnatá zelenina (ne jako u nás, kdy jim to všechno leží tři dny oschlé za sklem) a dobře vyvedené omáčky.
Večer jsem se byl vykoupat, dnes naposled. Zítra s vypětím sil vyprodukuji poslední článek o cestě domů. Tak sbohem, Rujáno!
