,,Co tam mám dneska napsat?“ ptal jsem se. ,,Tak třeba: byli jsme tam a tam, začalo pršet, nic jsme neviděli, šli jsme se najíst a spát.“ Tolik ve zkratce. Skutečnost je ale trochu, opravdu jen trochu, jinde…byli jsme v lese za Sassnitz u přímořských skal, pršet začalo, viděli jsme alespoň moře, najedli jsme se dobře a ještě jsme neusli. Takže tak.
Za městem Sassnitz se nachází les, o němž mám zákázno mluvit, protože zatím není známý. A moji spoludovolenkáři se bojí, že by bylo tajemství vyzrazeno, protože výběžek.eu čtou tisíce lidí, kteří už mají sbaleno na Rujánu a čekají jen na vydání dnešního článku. V tomto tajemném lese jsou velké skály omývané mořem, ke kterému se dá po vratkých schůdkách sejít. U moře vás překvapí kamenitá pláž, což je na ostrově vyjímka. Moře je zde plné řas, chtěl jsem se vykoupat na Adama, ale mezi kluzké kameny a mořské potvory se mi nechtělo.
Kouzelné a zapomenuté místo jsme asi po hodině opustili a za drobného deště dojeli do Sassnitz. Zdejší přístav středního rozsahu (na zdejší poměry) má jednu zajímavou raritku, dříve bylo přímo v jeho prostorech nádraží a koleje vedly až téměř do lodí, kde navazovaly další koleje a vlaky takto loďmo cestovaly. Dnes už zde najdete jen památeční restauraci a pár metrů nikam nevedoucích kolejí. Zda funguje i sklápěcí silniční most, po kterém se auta dostala přímo na loď, nám nebylo jasné.
V Sassnitz jsme si pochutnali na dobrém obědě, tentokrát jsem si vybral kuřecí plátek s kroketami. V restauraci jsme přečkali déšť a vyrazili za zvířátky. Ty se nachájí v Putbusu, kde je obrovská ohrada, ve které se prohání plno zvěřiny. Nám štěstí nepřálo, zvířátka jsem viděli jedině přes největší objektiv, který jsme s sebou táhli.
Cestou domů nám to nedalo a zastavili jsme v jahodovém království, abychom dovyzkoušeli všechny atrakce. Karls Erlebnis nezklamal, do úst se nám dostal výtečný jahodový dortík a téměř stoprocentní jahodová šťáva. Skvělé, skvělé a skvělé!
PS: Na jednu věc bych zapomněl! V tom tajemném lese lezou šneci po stromech a to do výšek několika metrů. Nevíme proč, nikde jinde jsme to neviděli, ale je to tak. Jsou jich tam spousty a malí šnečíci jsou tak roztomilí, že jsme si jednoho vzali a povozili ho na rukávu.
