Blahořečeny budiž ty ruce, které zbudovaly ty skvělé přístřešky, ty suché stoly a lavice, kde jsem se mohl osušit z nejhoršího. Ty ruce, které těm střechám připevnily okapy, pod kterými se člověk mohl opláchnout z nejhoršího bahna… zkrátka zdravím upřímně tvůrce a opatrovatele té osady, či jak to nazvat, která se ukrývá na Fričově stezce. Pomohli mi neskonale.
Mezitím, co jsem si lízal rány, přestalo pršet. Ne, nevysvitlo slunce a den se neproměnil v prázdninovou idylu, ale alespoň úplně přestalo pršet. Osvěžen tím obratem k lepšímu, vyrazil jsem směrem ku hradu Blansko. Zprvu to byla široká pohodlná lesní cesta, která se potom stále zužovala a stále více se svažovala do nějaké rokle. Nepršelo sice, ale na stromech bylo dost vody na to, aby při každém poryvu větru způsobily přeháňku. A zespoda mě nohy máčely vysoké rostliny, které stezku skoro ukrývaly pod svými listy. To vše náležitě prošpikováno kopřivami (v létě chodím zásadně v kraťasech). Dral jsem se tím podrostem a myslel přitom na Friče (na toho kaktusáře), jak mu asi muselo být fajn v těch polopouštích a vyschlých náhorních planinách Jižní Ameriky.
Cesta mě zatím dovedla až na dno údolí, kde mě naopak prakticky okamžitě čekalo ostré stoupání. Prostě motokros. Byl to začátek stoupání ke zříceninám hradu Blansko. Tiše jsem proklel Friče (tentokrát toho místního sokola) a vydal se nahoru.
Tady bych už možná měl říci, proč jsem byl zrovna tím Blanskem tak umanutý. Vždyť to určitě bude jen pár rozvalin uprostřed téměř opuštěné krajiny! Věc se má tak: už několik sezón na děčínském zámku provádím tamním podzemím v roli Zikmunda z Vartenberka návštěvníky. A v rámci svého příběhu také mluvím o tom, jak jsem právě hrad Blansko ošklivou lstí dobyl a veškerou posádku nechal podřezat. Inu pragmatická politika, ale abych se vrátil k sobě – se Zikmundem jsme již tak srostli, že jsem si časem osvojil mnohé z jeho historie, a navštívit místo, o kterém prohlídku co prohlídku mluvím – to už prostě nešlo jinak.
A tak jsem se drápal do toho kopce a cítil, že pro mě ta historická chvilka za okamžik nastane. No teda, ono těch okamžiků bylo ještě dost a dost, protože kopec je to slušný. Za odměnu se ovšem čas od času otevřou krásné výhledy. Překvapivé pohledy na krajinu, kde tu přírodu neruší skoro žádné domy, ani dráty a tak. Je to samozřejmě trochu jen iluze, ale stojí za to. Pak přejdete louku, která vás zase zespoda promočí, dojdete na okraj lesa a nad vámi je už onen hrad.
Z dálky ani zespoda prakticky není vidět. O to víc překvapí, jak je vlastně rozlehlý. Vejdete dovnitř, na místa kde bylo zřejmě nádvoří a všude okolo sebe vidíte … no rozvaliny přece. Vždyť jsem to předpokládal, ne? Více či méně zachovalé zdi a snad zbytek paláce nebo jiné stavby, která teď slouží jako místo s nejlepším výhledem do kraje. Vylezl jsem nahoru s pocitem splněného úkolu, dobytého území, nebo tak něco. Rozhlédl jsem se do kraje a spatřil, jak se od Ústí nad Labem na mě hrne další zatraceně černá hradba deště. Uprostřed země nikoho nebylo na co čekat. Voda za patama a do Děčína daleko. 
