Jedno ponuré místo na začátku Fričovy stezky jsem měl za sebou a druhé se rychle blížilo. Ne, nebyly to další stavební či životní ruiny, byla to silná bouřková fronta, která se začínala valit do ústeckého labského údolí. Přicházela z druhé strany, než jsem měl namířeno. Rozhodl jsem se tomu utéct úprkem do kopců.
Vyrazil jsem svižným krokem, ale dlouho mi to odvážné tempo nevydrželo. Celé ty tři kilometry od nádraží až do Žežic jsou nepřetržitým stoupáním, které se postupně jenom zlepšuje (rozuměj: nezhoršuje), a nebo zhoršuje. Při tom mě pomalu doháněl déšť, to jak se mé zastávky v chůzi množily a já při nich ze sebe dávil ty zimní a jarní fotbalové večery u televize. Blesky dole nad Ústím ale byly výmluvné, tak jsem v sobě vždycky našel ještě kousek života mazat dál.
Cestou jsem při tom přemítal, proč se trasa, která začíná horskou prémií, jmenuje zrovna po Fričovi? (To, že se vůbec nějak jmenuje, jsem zjistil až na místě, z té cedule na betonové zdi) Fričů se nabízelo hned několik. Režisér Martin Frič mi k tomu nějak neseděl. Filmaři té doby většinou nedělali takové vylomeniny. Jeho jmenovec spisovatel Josef Václav Frič byl sice romantik, ale jestli byl v těchto krajích … no, nevím. Pak už mi ve výčtu zbýval jenom Alberto Vojtěch Frič, slavný cestovatel známý jako lovec kaktusů…. tady to teď vypadalo spíš na tropický monzun, než na kaktusový ráj. Napovědět mi mohla snad ještě jakási Fričova vyhlídka kdesi nahoře, ale další blesky na nebi rázně škrtly v itineráři jakékoliv vyvýšené místo. (Až doma jsem pak zjistil, že šlo o nějakého místního Friče, sportovce a sokola – tak proto asi takovej krpál!)
S mnohými úvahami o historii Fričů v Čechách, slušnou záduchou a protestujícími svaly na nohách jsem dochvátal do Žežic. Uprostřed těch několika chalup, na takové točně, co je tam místo návsi jsem našel prostornou, hlubokou a čistou autobusovou zastávku. Právě včas. Bouře mě právě dohnala a spustila se s plnou silou.
Skvělé načasování. Byl jsem docela suchý, na suchém pohodlném místě. Déšť hučel, blesky se míhaly, a já mohl v klidu svačit, plánovat nad mapou další postup, nebo snad i ústup, když se počasí neumoudří. Pohoda o samotě netrvala zas tak dlouho. Po několika dalších hromech a blescích ke mně přiběhl pes. No pes. Vlčák! Sice mladej, ale docela velikej. Kolem krku řetěz, jak se asi v bouři někde utrhl, promočenej, uši dole, hromy a blesky mu nedělaly dobře. Stále odbíhal, ale stejně rychle se vracel. Zaujal ho zbytek mého rohlíku, tak jsem ho odevzdal dobrovolně. Viděl jsem, že má pocuchané nervy a prchat do deště se mi ještě nechtělo. Přijal to jako přátelské gesto. Ve vsi nikde ani noha, žádná záclona se ani nepohnula. Tak jsme tam spolu v trochu ostražité náladě přebývali.
Déšť trochu zeslábl, a tak jsem v plané naději, že úplně přestane, vyrazil dál. Pes se ujal role průvodce a putoval vsí se mnou, jako starý brach. Nakonec přece jenom cesta mizela v lese a já jsem tu potvoru někde setřásl.
Svižná chůze v dešti, utažená kapuce bundy kolem hlavy, vlhko a teplo – to má za následek jednu věc – zapotí se vám brýle. Takže nevidíte úplně přesně, kam šlapete. A v tom dešti, jaký byl, se na lesních cestičkách tvoří blátíčko jedna báseň. A tak netrvalo dlouho, noha se mi smekla – a já se v tom vyválel jako malý děcko. Stál jsem promočený v lese, bláto ze mě kapalo, z lýtka trochu crčela krev a já měl na vybranou: čtyři kilometry prudkým svahem dolů na nádraží, nebo asi stejně daleko neznámou cestou k hradu Blansko, který jsem měl jako hlavní cíl cesty. Sofiina volba…
Ale nakonec jsem se rozhodl, že to nezabalím. A dobře jsem udělal. O pár set metrů dál jsem nalezl přístřeší, kde jsem se mohl dát do pořádku, přečkat déšť a vyrazit dál…
