Kostel Nejsvětější Trojice v Sulejovicích

Ve středu obce Sulejovice poblíž místní Návsi stojí kostel Nejsvětější Trojice.

Kostel Nejsvětější Trojice v Sulejovicích u Lovosic pochází z 2. poloviny 14. století, kdy se o jeho výstavbu zasloužil Kunat ze Sulevic. I ve 21. století slouží svému původnímu účelu tj. bohoslužbám. Původně gotický kostel prošel několika přestavbami. Je chráněn jako kulturní památka České republiky.

Zrod stavby kostela v Sulejovících se přikládá Kunatovi ze Sulevic, který byl v roce 1379 purkrabím na Ostrém u Benešova, roku 1382 místosudím dvorským a v období let 1386–1388 nejvyšším mincmistrem. V letech 1387–1391 byl nejvyšším písařem. Podle znaku nad portálem kostela to by právě on, který tento kostel nechal vystavět a bohatě jej nadal obročími.

Na jižní venkovní straně je možné spatřit obnažený portálek s erby. Na pravé straně je erb Kaplířů a na levé pak erb Kateřiny z Vrábí, manželky Kunáta. Po stavební architektonické stránce má portál tzv. oslí hřbet, tj. hrot ve vrcholu, který se připisuje vladislavské gotice (1440–1530). Portálek je však značně poškozený z pozdějších doby, když již nebyl projevem vládnoucího slohu.

Portál kostela je vsazen do pravoúhlého rámce, což bylo příznačné pro gotiku, avšak klenák nad hrotem portálu je však již v renesančním slohu. Portál je tedy ve slohu pozdní gotiky se silnými příměsky renesančního slohu a je možné ho časově umístit do druhé poloviny 16. století. Dva rodové erby jsou v renesančním slohu a byly sem umístěny až o 200 let později. Jedná se zřejmě o silnou rodovou vzpomínku na patrona kostela a jeho manželku.

K zajímavostem sulejovického kostela Nejsvětější Trojice patří, že od roku 1713 až do své smrti 28. února 1741 žil v jeho blízkosti poustevník (eremita) Friedrich Niedel, bratr III. řádu sv. Františka Serafinského. Živobytí mu poskytovalo lovosické panství.

V roce 1788 kostel vyhořel. V letech 1793–1795 proběhla přestavba a úprava lodi kostela. Zpráva z 22. srpna 1887 říká: „Spisy o dřívější renovaci tohoto kostela z 17. června 1793 jsou v knížecím archivu v Lovosicích (dnes Státní oblastní archiv v Třeboni) a byly uloženy neporušeny v plechové tubě v kupoli, která byla 16. července 1887 sejmuta.“ V interiéru se zachovaly kamenické práce z doby přestavby, zejména sanktuář a portál do sakristie v podvěží. Z té můžeme i při pohledu zvenčí vidět výtok z lavaba. Vnitřní zařízení pochází také převážně z 18. století.

V roce 1887 bylo rozhodnuto, s povolením patrona kostela Jana Adolfa II. ze Schwarzenbergu, o zvýšení kostelní věže sulejovického filiálního kostela a také o jeho opravách. Povolení ke stavbě vydal rovněž litoměřický biskup Emanuel Jan Křtitel Schöbel. Duchovní správa sulejovického kostela v této době příslušela lovosickému farářovi Franzi Richterovi a jeho kaplanovi Franzi Pražákovi. Stavbu věže a renovaci kostela prováděl lovosický stavitel Carl Seeman podle plánu knížecího stavebního úřadu v Cítolibech (vrchní inženýr Jaksch). Všechny klempířské práce i s koulí na sulejovickém kostele provedl klempířský mistr Vincenc Hanikirsch. Listina z 22. srpna 1887 nalezená při rekonstrukci kostela v 90. letech 20. století uvádí pak i jména jak důležitých osob v obci v době rekonstrukce kostela, tak i jména řemeslníků, kteří sulejovický kostel opravovali.

Hodnotná sakrální stavba, obklopená ohradní zdí s bránou, pochází ze 14. století. Upravována byla koncem 18. století. Tvoří urbanistickou dominantu středu obce.

Kostel:

Původně gotický jednolodní kostel. Na obdélnou loď navazuje presbytář s trojbokým závěrem, na severu se napojuje mohutná hranolová věž. Nad hlavním vstupem je v nice socha sv. Jana Nepomuckého.

Zeď:

Zděná omítnutá zeď má korunu zdiva krytou taškami. Na severozápadě je přerušenou velkou blokovou bránou s půlkruhově ukončeným otvorem, lemovaným lizénami. V otvoru jsou dvoukřídlá dřevěná vrata.

Zmíněná zeď kolem bývalého hřbitova, přiléhajícího ke kostelu, je důvodem, proč nelze udělat pořádné foto – brána je uzamčena a přímo ke kostelu se nejde dostat.

Původní evidenční list památky:

Zděná, omítaná, orientovaná stavba, skládající se z lodi, pětiboce uzavřeného presbytáře s opěráky a z věže na severní straně presbytáře, v jejímž přízemí umístěna sakristie. Jižní stěna je jednoosá, se sedlovým portálem, jehož hruškovitě profilované pruhy spočívají na soklu. Na portálu znak se zkříženými meči a znak rozdělená na čtvrtiny s polovinou orlice, se šachovnicovou perutí a třemi čtverci nad sebou. Stěny presbytáře prolomeny lomenými okny s vyžlabeným ostěním. Věž je dvoupatrová, prolomená v nejvyšším patře lomeným, vysokým oknem, nese jehlancovou střechu s malými vížkami v rozích. Západní průčelí je zbarokované s jednoduchým portálem, nad kterým nika s barokní sochou sv. Jana Nepomuckého. Nad průčelím široký volutový štít. Loď plochostropá, presbytář zaklenut hvězdovou klenbou s hruškovými žebry, spočívajícími na konzolách. Ve svornících lilie a úhelník. Severní stěna prolomena půlkruhovým, profilovaným portálem. Sakristie sklenuta křížově s hruškovými žebry na konsolách s reliéfy hlav.Na severní straně presbytáře pravoúhlé sanktuarium s fiálou a kraby na horní a velkou visící lilií na spodní hraně. Střecha sedlová, krytá taškami. Kostel pochází ze 14. století, po požáru znovu postaven po roce 1788, loď upravena v letech 1793-95.

Obecní web cituje z pamětní knihy:

V roce 1846 byla pořízena nová studně vedle kostela pěti dominikány a dvěma židovskými rodinami, kteří byli tvůrci tohoto podnikání a dobrodiní. Dominikáni již dávno před tím požadovali provésti tuto stavbu.

Dne 7. června 1857 byly pořízeny varhany v kostele a slavnostně posvěceny.

V roce 1860 byl uzavřen a vydlážděn zdejší kostel.

Dne 14. května 1866 byl postaven v místním kostele oltář od pana Moce Ferdinanda truhlářem Františkem Kénickem. Bylo také zavedeno jednání a podána žádosť za účelem obstarání nového druhého zvonu.

Na Sulejovickém kostele byl v roce 1876 umístěn a posvěcen nový zvon.

Na sulejovickém kostele byla v roce 1882 postavena nová věž a také byl pořízen vchod na věž zvenčí.

V roce 1888 lesk udeřil do kostela, přičemž vyhořel oltář svatého Antonína.

V roce 1911 hřbitov a kostel byly připsány jako veřejný majetek.