Stalo se mi to, co jsem nikdy neplánoval, nepočítal s tím ani to nebylo mým snem. Události tomu chtěly, že jsem byl pozván do Londýna na pár dní milou osobou. Do města, kam bych se asi jako obyčejný turista nikdy nevydal. Snad právě proto to bylo tak intenzivní…
Trafalgar Square. Trafalgarské náměstí. Kde jinde začít, když jste v Londýně první minuty svého bytí v tomto městě. Metro vás vyvrhne hned vedle, ať už jedete odkudkoliv, sejdete ulicí a vnoříte se mezi ušlechtilou žulu, davy lidí … a holuby. Bude možná trochu zklamán ten, kdo bude očekávat něco jako náš Václavák, Staromák, nebo třeba pařížskou Champs Elysées. Ne, ne. Žádné krámky, butiky, atrakce, párky a jiné obtěžující či oblažující věci. Nic takového. Trafalgar Square má mnohem blíže k volgogradské Mamajevove mohyle než ke středoevropskému rynku. Dlažba a kamenné lavice, kašny a fontány, pomník, pomník, pomník, pomník… kam se podíváš, mohutné schodiště na velkou terasu a nad tím vším se tyčí monumentální budova Národní galerie.
Ale to snad ani nebyli Britové, aby tu důstojnost, která se sem vkrádá, trochu nerozředili. A tak horní terasa slouží mimo jiné i jako rejdiště nesčetných oživlých soch a před přední zdí oné terasy nejeden varietní umělec začíná (anebo také uzavírá) svou uměleckou dráhu.
To náměstí má svého ducha. Hrozny lidí se kříží sem a tam, a přitom k vidění jsou tu snad právě jen ti lidé sobě navzájem. A přesto, že tu vlastně dohromady nic není, máte po odchodu pocit, že tady se ještě musíte později zastavit, že vám tu něco uniká. Asi i proto se sem Britové utíkají sejít, když se něco závažného děje, asi jako Češi chodívají ke svatému Václavu. Zajímavé místo to je. Je to takový park, kde zapomněli udělat záhony.
