Na kraji Herrnhutu, u silnice vedoucí směrem na Žitavu, začíná stezka. To by samo o sobě nebylo nic divného, to máme u nás doma taky za každou vsí, řeknete si. To jistě ano, ale tahle je po celé své šestikilomerové délce posázená sochařskými díly. A to už tak často k vidění není.
Celý seriál sochařských zastavení je věnovaný myšlenkám Jednoty bratrské (jak taky jinak v Herrnhutu), ale nějakou, byť vzdálenou, obdobu křížové cesty nečekejte. Všechno je pojaté tak volně, že záleží jenom na samém člověku, co ho osloví a co jen mine. Ve mně probudila především toho turistu, který celou zimu zahálel a tak jsem chtěl alespoň kus té cesty projít.
Mapa na začátku hovořila jasně. Buď jít celých šest kilometrů a dojít až do cíle k jakémusi zámku ve vsi Grosshennersdorf, nebo se v půlce cesty odpojit a po jiné cestě se obloukem vrátit do Herrnhutu, kde jsme se ženou parkovali. To znělo rozumně. Nutno ovšem podotknout, že já i moje žena ovládáme němčinu asi jako většinová populace jadernou fyziku, takže to někdy bývá dobrodružnější, a pro jistotu zůstávám trochu ve střehu. Ale obejít asi hodinový okruh po značkách – co je na tom těžkého, že.
Cesta je to příjemná, lesní, pohodlná, mírně zvlněná, prostě vhodná úplně pro každého. Sochy jsou zajímavé a celé to tak nějak meditačně ozvláštňují. A jak se u každé expozice zastavujete (dokonce si můžete i zahrát na obrovský xylofon) ztratíte hezky pojem o čase a také samozřejmě o ušlé vzdálenosti. Sice jsem stále po očku sledoval, jestli už náhodou nejsme v té půlce cesty, kdy bychom měli odbočit, ale značka nikde. Čas míjel a sochy se střídaly, a my jsme si stále důmyslněji navzájem zdůvodňovali, že ještě nemůžeme být tak daleko a že za chvilku už to musí přijít.
Les skončil a šipky sochařské stezky nás vyvedly do polí, Sochy střežící mostek mezi poli nás ujišťovaly, že jsme se neztratili. Jen ta odbočka nikde. V dálce se objevily střechy domů. Tam už to konečně bude! Že se ale ty tři kilometry natáhly! Za nedlouho jsme se vnořili mezi domky. Polní cesta přešla v asfalt a několik dalších uliček nás dovedlo k dalším sochám, které byly obklopeny docela velkými ruinami. Ty ruiny – jak vyplynulo z cedule – byl onen zámek na konci sochařské stezky. Byli jsme v Grosshennersdorfu. Šest kilometrů od auta!
Ale všechno nakonec se obrátilo v dobré. Další a poslední šipka totiž ukazovala přesně k autobusové zastávce. Do Herrnhutu to jelo snad každých dvacet minut. Sedli jsme si na zastávku mezi místní a rozbalili prospekty, které jsme získali v muzeu. O tom autobusu to tam bylo napsané. Česky!
Ale stejně by mě zajímalo, kde jsme tu odbočku přešli, hrome!
