V sobotu 8. května 2015 vyrazil hlouček zájemců od podstávkového domu v Lipové na výlet ke Třípanskému kameni.
Zvykl jsem si po Výběžku chodit hodně, přidávat se k různým akcím i hledat samostatně trasy a zajímavá místa. Jestli mne ale něco vytáhne ven spolehlivě, jsou to malá dřevěná kolečka s vypalovaným motivem – turistické známky. V týdnu, kdy do Infocentra v podstávkovém domě dorazilo zatím nejvyšší dostupné číslo těchto malých kulatých nesmyslů (No. 2155: Trojmezí Čechy – Sasko – Horní Lužice), uspořádali tady pochod právě k tomuto místu, které se stalo motivem na známce. Pokud jste příznivcem lehčích a skladnějších suvenýrů, se stejným číslem je ke koupi i turistická nálepka.
Když jsem do Infocentra s mírným předstihem dorazil, abych známku pořídil, trochu jsem se vyděsil – nikde nikdo. Ale to je tu prý normální, všichni vědí, kudy se půjde, a budou se přidávat cestou. A taky že jo. Od podstávky kolem kostela, Hraniční ulicí k Sohlandskému rybníku a najednou je nás skoro 30, a k mému překvapení značnou část pochodujících tvoří děti. Dorazíme na státní hranici, kde začíná naučná stezka Po stopách červeného mravence. Ať koukám, jak koukám, je značena na mapách směrem vpravo – a ač my se vydáváme vlevo podél hranice, pěšinou neznačenou, cedule jsou tu také, většinou i s oním červeným mravencem. Zabloudit nelze – patníky na rozhraní dvou států, podél hranice dlouhá řada kamenů a skalisek, bránící zřejmě kdysi naši svobodu i před východním přítelem…
Kromě poučení na dvojjazyčných tabulích řada odpočinkových míst a hlavně krásná, pučící, prosluněná příroda. Přes Liščí vrch a jsme u kamene. A jo, byl jsem tady!
Starý hraniční kámen, na kterém jsou znaky majitelů přilehlých panství – Sohlandu, Lipové a Wehrsdorfu z r. 1750. Trojhranný pískovcový sloupek označuje místo, kde se stýkaly hranice tří panství: na straně jižní je znak hrabat ze Salm-Reifferscheidu (vlastníků Lipové), na straně severovýchodní je znak pánů ze Saly (vlastníků Sohlandu), na straně severozápadní je znak budyšínské kapituly sv. Petra.
Focení, svačinka, kousek zpátky a kolem reznoucích policejních zábran na cestu, vedoucí do Liščí. Tady si „trochu“ zařádila těžká technika, takže to musíme brát lesem, abychom se na cestě neutopili v blátě. A mezi vonícím dřevem a kvetoucími borůvkami ke své hrůze objevujeme zbytky původem zřejmě z nějaké jídelny či hospody. Že to někomu stojí za to, táhnout se s takovým sajrajtem tak hluboko do lesa…
Jak se blížíme ke konci okruhu, začíná se dav opět rozpouštět a za chvíli už kráčím sám. Spokojený, se známkou v kapse.
