Když se to v některých květnových večerech na ledě všechno podaří, hrávají potom v televizi to známé, že „voda hučí po lučinách, bory šumí po skalinách…“ a tak dál. Když se to ovšem úplně nepodaří, tak je dobré si druhý den vyjít někam, kde se raněná duše zklidní, kde si bory šumí, tak, jak se jim zachce a ta voda hučí třeba najust po těch skalinách.
Jedno takové místo se přímo nabízí. Je schované kousek za Verneřicemi, u jejich části zvané Loučky. Tady z ničehož nic narazíte na zelenou turistickou značku, která se jinak vine snad až od Žandova, dál přes Kravaře až na kopec Ronov. To je už trasa pro zdatnější chodce, myslím, ale pokud si zajedete až sem, k Loučkám, máte to na místo, které mám na mysli, asi jen půl kilometru. A to místo se jmenuje Bobří soutěska.
Jestli tam potkáte toho hlodavce s placatým ocasem, to vám rozhodně zaručit nemohu. Spíš si myslím, že určitě ne. Ale jinak je tam k vidění spousta jiných zajímavostí. Třeba málo vídaný fakt, že voda si dokáže probrousit cestu i skrz čedičové podloží, (což vypadá docela efektně), ale hlavně jsou tu pěkné vodopády, takové akorát velké, jak to máme v Čechách rádi, a když je zrovna dost vody (ne ovšem zas příliš!), tak mají i působivou sílu. Ale úplně úplně nejvíc hlavní je, že to místo má svůj ohromný náboj. Pokud se vám poštěstí být tam chvíli sami (a stává se to!) je to hotový balzám na ty naše uštvané duše. Přál bych každému vzteklému úředníkovi, doktorovi, či komukoliv jinému, aby měl ve své kanceláři jedny tajné dveře, které by vedly přesně na takové místo. Kde by se mohl pět minut jen dívat. To by bylo na světě zas o kousek veselejc. (i kdyby naši zase večer prohráli).
