Kostel svatého Jakuba Staršího na Dominikánském náměstí v Litoměřicích

Mezi ulicemi Dlouhá, Jezuitská a Mostecká na Kostelním náměstí stojí kostel Všech svatých s kamennou věží.

Kostel je součástí kláštera, těsně k němu přiléhají jeho budovy.

Z netu a dalších zdrojů:

Kostel svatého Jakuba Staršího (Většího) na Dominikánském náměstí v Litoměřicích je původně minoritským kostelem. Je chráněn jako kulturní památka České republiky.

Původní kostelík svatého Jakuba existoval snad již ve 12. století a sloužil potřebám jedné z četných osad, z nichž se postupně vyvinulo středověké město. Poprvé je připomínán ve zprávě středověkého letopisce Beneše Minority o nejstarším klášteře ve městě v roce 1233. Byl založen pražským biskupem Janem II. z Dražic jako klášterní kostel mnichů františkánů-minoritů. Konventní stavby s kostelem sv. Jakuba vznikly jako součást městského opevnění. Jaká byla základní dispozice kostela kostela není známo, lze se pouze domnívat, že kostel stál na jihu, zatímco konventní budovy na severu objektu. Stavba raně gotického kostela byla nejspíš v typických formách mendikantských svatyň té doby: jednolodní stavba s dlouhým chórem (kostel byl delší než dnešní barokní).

K přestavbě došlo nejpozději na konci 14. století, kdy byl kolem roku 1390 klášter bohatě obdarován Ješkem Kamenickým z Čakovic. Celý klášter se po stavbě nových městských hradeb ocitl uvnitř města. Přesto za husitské revoluce v roce 1421 byl objekt zdevastován a po jejím skončení znovu obnoven. Klášterní komunita v 15.–16. století přežívala v převážně kališnickém městě velmi skromně. Roku 1619 byli minorité z města vyhnáni, vrátili se po potlačení povstání o dva roky později.

Po zničení během třicetileté války ležel původní kostel dlouho v ruinách. V letech 1662–1667 došlo k první pobělohorské (barokní) přestavbě. Dále v roce 1714 se konvent, zničený ohněm rychle opravoval spolu s kostelem, jehož úpravy se šíří blížily zásadní přestavbě. V roce 1715 byl takřka dokončen presbytář a pokračovalo se i v pracích na lodi kostela, která měla být brzy dokončena. Došlo v té době uzavření kontraktu s nejmenovaným architektem, zřejmě Octaviem Broggiem, který projekt roku 1716 zjednodušil. Minorité se pustili do opravy kláštera a pustili se do opravy konventu. Dnešní pozdně barokní podobu, která je připisována Octaviu Broggiovi, získal kostel v letech 1730–1740. K svěcení kostela došlo však až po smrti stavitele v roce 1750; v roce 1752 byla dostavěna loď a definitivně byl dokončen roku 1758 za současného osazení oltáře sv. Anny.

Roku 1785 byl konvent Josefem II. zrušen, o tři roky později sem byli přemístěni dominikáni ze zrušeného kláštera u svatého Michala v Krajské ulici. Ti tu působili do roku 1950, po roce 1990 jim byl objekt navrácen, dnes je v klášteře sociální ústav.

Kostel je podélnou jednolodní stavbu s odsazenou půlkruhovou apsidou. K jeho severnímu boku přiléhají budovy bývalého kláštera. Průčelí kostela je dvouetážové bez věží. Při nárožích se nacházejí vysoké štenýře proláklých pilastrových svazků. Na hlavní římse je umístěn štítový nástavec s volutovými křídly a sochou sv. Jakuba ve výklenku. Na jižním boku je osový rizalit s trojúhelníkovým štítem. Kostel zdobí vysoké pilastry. Okna jsou s trojdílnými záklenky a vysokými klenáky opatřená nadokenními římsami různých tvarů a štukovou ornamentikou pozdně barokního a rokokového typu. Půdorys má i přes své podélné založení zřetelný centrální záměr.

Průčelí kostela zdobí sochy sv. Františka z Assisi, sv. Antonína Paduánského a titulárního světce kostela sv. Jakuba Většího. Všechny tři sochy lze spojit s působením minoritů. Památkou na dominikány je pak hlavní portál kostela, který v kartuši nese znak dominikánského řádu, tedy psa s pochodní v tlamě. 

O sochách se píše v knize Kdo se to na nás dívá! – Co prozrazují a tají sochy města Litoměřice:

V 90. letech 20. století vdechla sochám znovu život akademická sochařka – restaurátorka Marie Učíková (1936-2000). Z té doby zůstal originál sochy svatého Jakuba Většího, další dvě sochy, ta vlevo svatého Jana Nepomuckého (zřejmě omyl, měl by to být svatý František) a svatého Antonína Paduánského jsou kopie.

Svatý Jakub je zobrazen s holí v ruce jako patron poutníků.  Atributem svatého Antonína Paduánského je v tomto případě malý Ježíšek, jehož světec ve františkánském rouchu chová v náručí.

Uvnitř kostela jsou plackové a lunetové klenby, které jsou oddělené pásy na vtažených pilastrových svazcích. Varhanní kruchta na západní straně je se zvlněným poprsníkem. Na východní straně se prostor rozšiřuje o polokruhový závěr presbytáře.

Zařízení kostela vznikalo postupně až do roku 1781. Při severní straně v prvním poli je rokokový oltář sv. Vincence Ferrerského z umělého mramoru z poloviny 18. století. Portálový diagonální nástavec s volutovými křídly a plastickými i řezanými doplňky. Titulní obraz je novodobý. Po stranách jsou umístěny polychromované sochy sv. Augustina a bl. Jindřicha Susa. Obraz sv. Antonína na klekadle, ve zlaceném rámu s rokajovými řezbami, pochází z 2. poloviny 18. století.

Ve středním poli je oltář sv. Jana Nepomuckého z umělého mramoru. Rokokový oltář z poloviny 18. století je portálový, sloupový s nástavcem, s plastickými a řezanými doplňky andílků a ornamentů. Titulní obraz je původní, v nástavci však novodobý.

Luisézní kazatelna z konce 18. století je zhotovena z umělého mramoru. Na řečništi jsou pilastry. Festonový medailón je s reliéfem, andílci s atributy a na stříšce kazatelny socha sv. Jakuba.

V třetím poli je rokokový oltář sv. Dominika z umělého mramoru pocházející z 18. století. Je portálový s nástavcem s volutovými křídly a plastickými doplňky. Titulní obraz je novodobý.

V presbytáři se nachází rokokový hlavní oltář z roku 1769. Mramorářská práce pochází od Johanna Hennevogela. Oltářní meza s vysokým tabernáklem je rokajových tvarů. Vedle oltáře jsou boční branky se sochami klečících andělů. Titulní obraz znázorňující Smrt sv. Jakuba pochází zřejmě od Antona Kerna z roku 1718. Obraz je v bohatě profilovaném rámu s akantovými řezbami, andílky a rokajovou kartuší. Barokní pontifikální křeslo z 1. čtvrtiny 18. století je s bohatě řezaným akantovým opěradlem.

Na jižní straně v posledním poli před chórem je rokokový oltář Panny Marie Růžencové z umělého mramoru z poloviny 18. století. Tvoří protějškový obraz k oltáři sv. Dominika. Místo obrazu je nad oltářem nika s dřevěnou sochou Panny Marie s Ježíškem a anděly. Po stranách dole jsou sochy klečícího sv. Dominika a sv. Kateřiny Sienské. Na pilíři středního pole edikula se sv. Josefem z umělého mramoru v rokokovém slohu pocházející z třetí čtvrtiny 18. století, s pilastry, vzdutou římsou a nástavcem. V nice je pak novodobá socha sv. Josefa.

Ve středním poli je oltář sv. Tomáše Akvinského z umělého mramoru. Je rokokový z poloviny 18. století a tvoří protějšek k oltáři sv. Jana Nepomuckého. Oba obrazy jsou novodobé.

V prvním poli je oltář sv. Anny z umělého mramoru. Je v rokokovém stylu z poloviny 18. století. Jedná se o protějškový obraz k oltáři sv. Vincence. Oba obrazy jsou původní a mají po stranách polychromované sochy sv. Kateřiny Sienské a Růženy Limské.

Po kruchtou jsou lavice z 2. poloviny 18. století. Na zádveří jsou zlacené řezby s rokajovými motivy pocházející z poloviny 18. století, jejich původ však není znám.

Sakristie je vybavena skříňovým barokním stolem z počátku 18. století. Je bohatých tvarů, s vykládaným páskovým ornamentem. Údajně pochází ze zrušeného litoměřického dominikánského kostela sv. Michaela. Obrazy znázorňující sv. Jeronýma a sv. Ambrože jsou v černo-zlatých oválných rámech. Také obraz sv. Dominika pocházející z poloviny 18. století je v černo-zlatém rámu členitého tvaru. Krucifix nese v chronogramu letopočet 1733.

V Památkovém katalogu je kostel součástí areálu celého kláštera:

klášter
hospodářská budova
hospodářská budova
zahrada
ohradní zeď I.
brána I.
kostel sv. Jakuba – Původní františkánský kostel připomínám 1233, v dnešní podobě barokní z let 1730-1740, připisován Octaviánu Broggiovi. Podélná jednolodní stavba s bohatými štukovými fasádami ukončen odsazenou apsidou. Interiér zakončen plackovými a lunetovými klenbami.
ohradní zeď II.
brána II.

Původní evidenční list památky:

Jednolodní orientovaný kostel – k obdélné lodi se připojuje půlkruhově uzavřený presbytář. Průčelí – členění soustředěno na západní hlavní průčelí a podélnou jižní fasádu. V ose západního průčelí pravoúhlý portál se zprohýbanou nadedveřní římsou, nad ním půlkruhově zaklenuté okno, na nárožích konkávně vybrané pilastrové svazky s kompositními hlavicemi. Průčelí vrcholí štítem s trojúhelným tympanonem – v nástavci uprostřed nika se sochou sv. Jakuba. Sochy světců osazeny i na soklech, ukončujících prohnutá štítová křídla. Jižní boční fasáda čtyřosá, ve východní části lodi široký jednoosý risalit, vrcholící trojúhelným tympanonem s akantovým štukovým ornamentem, okna se zalamovanými nadokeními římsami s vysokými zdvojenými klenáky, pod okny pásková ornamentika. Vertikální členění pilastrovým řádem s kompositními hlavicemi s kartušemi a střapci.

Severní fasáda jednoduchá, odlišného charakteru – risalit ve východní polovině délky při presbytáři, v západní polovině severní zeď ještě jednou uskakuje.

Interiér: sálový prostor. Presbytář uvnitř uzavřený třemi stranami polygonu, zaklenut valenou klenbou s lunetami, loď plackami, oddělenými dvojicemi pasů, podchycených pilatrovými svazky s kompositními hlavicemi – pilastry jsou přičleněny k pilířům, vtaženým do prostoru kostela, jejichž šikmé strany jsou konkávně vybrány. Nad kruchtou i v podkruchtí půlkruhově valená klenba s lunetami.

V podkroví po severní straně kostela patrné fragmenty kamenného zdiva původního gotického kostela (nároží pečlivě vyzděna z pískovcových a opukových kvádrů, ostatní zdivo lomové opukové) se stopami silného požáru – gotický kostel byl k západu asi o 4 m delší než nynější.

Barokní kostel, postavený asi v letech 1730-40 Octaviem Broggiem, se zachovanými fragmenty zdiva původního kostela gotického, zachyceného ještě na plánu města z roku 1726.