Těžko dnes hledat, kdo byl první a začal shromažďovat staré fotografie, obrázky, pohlednice a porovnávat je se současným stavem. Jednu dobu to bylo až úmorně populární, každé město pořádalo výstavu, školy provozovaly projekty, vycházely a vycházejí knihy, všechno na téma „dřív a dnes“. Aby ale něco takového mohlo fungovat, je třeba ten první krok, shromáždění archiválií.
Když se „pekla“ vzpomínková kniha Tady sedával na zápraží, slibovali jsme si hodně, i když jsme vlastně nečekali nic. Jsme tu ve Výběžku nějakých pár let náplava, takže o jeho historii nemáme svou zkušenost. Ale zajímalo nás, co bylo. Není přece třeba sahat až do předminulého století, vždyť minulostí se stává už včerejšek. Než jsme se otočili, zmizelo řeznictví nad schůdky, dům vedle sloupáku, dřevěná přístavba domu naproti tehdejší Modré hvězdě – a to všechno dřív, než jsme vytáhli foťák. A spoustu věcí jsme prošvihli – dodnes třeba marně sháníme, jak vlastně vypadaly ty proslavené „Pershingy“, podle kterých se oblast u paneláků jmenuje. Možná to někdo na fotkách má a možná o tom ani neví.
Sem tam nějaké zajímavé fotky ze soukromých archivů a sbírek vyplavou, ale žádný velký zázrak (jo, to ve Vilémově to bylo jiné kafe, i když zatím jen dočasně). Je to hrozná škoda, chtěl bych, aby se leccos stihlo dřív, než to důležité pozůstalí nahází jako harampádí do kontejneru. Já tedy zatím vytáhl na světlo nějaké fotky, které jsme stihli udělat krátce po nastěhování. Pro nás to tehdy nemohla být a nebyla nostalgie po tom, jak to tam kdysi žilo, jen taková zajímavost. Nostalgie je to paradoxně teď, když je z ruiny opět alespoň částečně fungující objekt, na který můžeme vodit návštěvy. O který objekt se jedná a kde se nachází snad netřeba upřesňovat.
Takže přichází rok 1999:
A pro porovnání, že nic není jako dřív (hledejte rozdíl):
No a samozřejmě, byl bych rád, kdyby se kdekdo doma prohrábnul svými šuplíky, něco našel a chtěl s tím jít na veřejnost…
