Památník obětí neštěstí na dole Nelson 3. 1. 1934 v Oseku

Památník a pohřebiště na hřbitově v Oseku není jediným místem, připomínajícím oběti katastrofy na dole Nelson, další se nachází na západním okraji města u křižovatky silnic blízko železničního přejezdu.

Areál tvoří prostranství, na němž jsou jména zahynulých na sedmi bronzových deskách a prostor doplňuje neoklasicistní sousoší, které znázorňuje truchlící ženu s mužem hledící do zasypaného hrobu.

Pomník je kulturní památkou (fotografie v Památkovém katalogu však ukazuje památník ve zcela jiné podobě):

Památník obětem největší důlní katastrofy v českých zemích na dole Nelson III z 3. 1. 1934 byl odhalen přibližně s ročním odstupem po katastrofě v květnu roku 1935. Bylo přitom využito již deset let existujícího návrhu malíře a architekta Josefa Gruse a sochaře Karla Pokorného určeného původně pro Lázy u Orlové. Dominantou celého památníku je umělecky vysoce hodnotná plastikastaršího muže s truchlící ženou hledících se skloněnými hlavami do zasypávaného hrobu v nadživotní velikosti (realizovali podle původního návrhu sochaře Karla Pokorného studenti hořické odborné kamenické a sochařské školy). Jde o kvalitní sousoší, které patřilo ve své době k předním sochařským dílům heroizujícím sociální tragédii. V původním konceptu, jak dosvědčují archivní fotografie, byl památník působivě zakomponován do přírodního prostředí tzv. oseckého lesa. Sousoší stálo na mírně zvýšeném náspu, přičemž před ním a okolo něj se nacházela rozsáhlá zatravněná plocha bez oplocení, která se směrem k sousoší zužovala a vytvářela dojem perspektivní zkratky. Po obvodu byla vymezena pouze nízkými obrubníky. Po její čelní straně bylo v řadě umístěno sedm ležících kovových desek, z nichž šest bylo položeno na kratší hraně, zatímco sedmá, středová mezi nimi byla umístěna na delší hraně s nápisem NELSON a letopočtem 1934. Lemována byla nízkými keři, desky byly podloženy poněkud širšími kamennými podložkami. Touto jednoduchou formou bylo dosaženo prostého a důstojného vzhledu pietního místa.

V období po II. světové válce došlo k dílčí proměně, která spočívala v jednoduchém ohrazení prostoru památníku patníky s provlečenými horizontálními liniemi zábradlí a zhotovením pěti nových kamenných desek s tabulemi s rytými jmény horníků, které byly oproti původnímu řešení více zvednuty směrem k divákovi. Restaurování sousoší bylo provedeno roku 1977. K zásadnější úpravě došlo u příležitosti 50. výročí tragédie v letech 1983 – 4 dle jednoho ze čtyř návrhů ing. arch. Josefa Rotyky a arch. F. Kameníka.

Z dobové diskuse nad předloženými variantami je patrný názorový rozdíl mezi zástupci tehdejší památkové péče, kteří se zřejmě k návrhu stavěli poněkud rezervovaně a upřednostňovali zachování pocitu „individuální piety“ oproti komisi ČFVU preferující v souladu se soudobými politickými trendy „pietu kolektivní“. Tehdy došlo k rozsáhlé úpravě terénu okolí sousoší, vytvoření stupňovitě zadlážděné plochy, která nahradila v přibližně původních dimenzích původní plochu zatravněnou a současně širokého přístupového schodiště o šesti stupních z pískovce vyrovnávajícího rozdíl terénní úrovně od nástupní úrovně po zvýšenou podestu před zadlážděnou plochou, která byly vyložena pásky ze šedé žuly. Nové desky se jmény byly položeny v jedné homogenní řadě na zadlážděnou plochu. Sousoší při této příležitosti prošlo restaurátorským zákrokem. Celý areál z velké části utrpěl ztrátou přirozeného přechodu k okolnímu přírodnímu prostředí, neboť značnou pozornost nyní na sebe strhávaly prvky architektonických obkladů, které měly areál ještě více monumentalizovat adekvátně dobové praxi hromadných vzpomínkových aktů za účasti politických představitelů.

Jak z údajů vyplývá, aktuální stav je návratem k původní podobě památníku, nikde ale ani zmínka, kdy a jak se tak stalo.

Z wiki o důlním neštěstí:

K výbuchu na Nelsonu III došlo 3. ledna 1934 ve tři čtvrtě na pět odpoledne. V podzemí tehdy pracovala celá odpolední směna, téměř 150 horníků. Výbuch byl slyšitelný v širokém okolí, v Oseku, Duchcově a Hrdlovce došlo k otřesům půdy. Exploze zasáhla celý důl Nelson, na povrchu došlo k destrukci provozních budov, v jejichž troskách zahynula dělnice Marie Havelková a dílovedoucí Karl Schmidt. Kvůli vzduchové ventilaci došlo následně v dole k dalším lokálním výbuchům. Horníci zemřeli buď přímo při výbuchu, či následně otravou oxidem uhelnatým. Z celé odpolední směny se zachránili pouze čtyři horníci, kteří v okamžiku výbuchu pracovali pod oseckým hřbitovem a kterým se podařilo vylézt větrnou jámou Nelson VII. Ještě 3. ledna byli vyneseni z dolu první mrtví a 4. ledna byl důl kvůli zamezení dalším explozím zazděn. Zabezpečovací práce včetně zazdívek byly dokončeny 6. ledna dopoledne.

Pohřební rozloučení s prvními 13 horníky se konalo 8. ledna 1934 na předdvoří oseckého kláštera cisterciáků (což je asi největší prostranství v celém městě). Po rozloučení byli pohřbeni na oseckém hřbitově.

K dalšímu výbuchu na Nelsonu III došlo 28. června 1934, kdy nahromaděné důlní plyny vyrazily důlní zazdívku. Následkem výbuchu zemřeli dva další lidé. Následky celé důlní katastrofy se odstraňovaly až do roku 1938. Většina obětí výbuchu byla z dolu vynesena až tehdy. Většina z nich byla pohřbena v Oseku, menší počet obětí v Duchcově. Těžba byla obnovena až v roce 1941. Po zemřelých hornících zůstalo 128 vdov a 266 sirotků.

Celkem při této katastrofě a v jejím důsledku zahynulo 144 osob – 140 horníků v dole, 2 osoby v troskách a poslední 2 osoby při záchranných a vyklízecích pracích.