Těch nejvyhlášenějších míst v Českém Švýcarsku není mnoho. Vlastně je jich spíš jen pár, těch, kam se turisté valí proudy. Jedním z nich je zřícenina Dolského mlýna.
Možná ten pocit také znáte. O něčem se často mluví, je to víc než populární, všichni ví, o čem je řeč. Takže to nakonec vlastně znáte taky, byť nemáte osobní zkušenost a ani koutkem oka jste to nezahlédli… Co na tom vlastně všichni mají, proč zrovna to či ono? Člověk svede vnitřní boj. Když všichni, proč já taky? Nebo proč vlastně ne? No a pak jste najednou tam, a ejhle. Chytnete se drápkem, zjistíte, že tu „cosi“ je, působí, že to není samosebou. Obzvláště, když si vyberete šikovně, a jste široko daleko sami, nikdo vám do vnímání nekecá, neprudí, nepoučuje… A od té doby si jaksi nemůžete pomoct, nedá vám to, a jdete zas a znovu…
Jasně, jsem takový zbabělec, že jsem se nikdy nedokázal připojit k té úžasné partě, která tohle místo zachránila a zachraňuje ho opakovaně. Byť se s mnohými z nich znám, alespoň nějak. Mají můj obdiv a úctu. Kdo chce vědět, znát, pochopit, ať si sežene knihu Natalie Belisové Osud má jméno Dolský mlýn. Nikde jinde se nedočtete víc, podrobněji a zajímavěji. Domnívám se tedy, že tentokrát nemá smysl tu něco z historie citovat a vybírat. Prostě kupte, půjčte, opatřete, přečtěte a pak budete mít mnohem větší pochopení. Já se omezím jen obrázky, za těch pár let.
